Že si při vyslýchání zajatců, mučení vězňů a přípravě obviněných před „veřejným spravedlivým“ procesem vystačíte s kusem gumové hadice nebo obuškem? Jistě, fyzické násilí je velmi přesvědčivým nástrojem teroru. Navíc je to pohotovější, než montáž elektrocentrály, jiskřivé dovádění s autobaterií připojenou na genitálie nebo topení ve vaně. A rozhodně čistší, než trhání nehtů kleštěmi, leptání kyselinou nebo navrtávání končetin nebozezem. Všechny tyhle hrátky, populární ve výslechových bunkrech celého světa, mají ale dva podstatné háčky. Nejsou ve svém výsledku stoprocentní a zanechávají stopy.
Zpřelámat někomu kosti v těle a vytlouct tak z něj doznání je pro praxi nedemokratické justice snadné, ale dlouhodobě na nic. Nezlomili jste totiž ducha trýzněného člověka, a to může být do dalších let problém. Rány, jizvy a spáleniny za sebou navíc nechávají podpis, čitelný i po letech, a to i na mrtvém těle. Proto stále častěji sadističtí vyslýchající volí v případech, kde k tomu mají dostatek času a prostoru, metody mučení psychického. To viditelné stopy nezanechává a přispívá k totálnímu rozvratu osobnosti mučeného. Nikdo jej bít nemusí, protože předem prohraný boj povede s tím nejsilnějším protivníkem: s vlastním mozkem.
Neděláme nic špatného…
Mozek nemůže správně fungovat tehdy, když nedostává podněty od okolí. Když mu omezíte smyslové vjemy, začne se „vařit ve vlastní šťávě“ a nedostatkem podnětů umučí svého majitele sám, bez bolestí. A přesně na tomhle principu smyslové deprivace fungují tzv. white rooms, bílé místnosti. Které se navenek tváří jako nečekaně humánní: vězeň je umístěn ve vlastní cele, má místo na spaní, oblečení, jídlo. Pohoda? Ne. Všechno je totiž bílé.
Ideálem je cela kruhového půdorysu, ale klidně může být i čtvercová. Ze stropu jí totiž prozařují jasná neonová světla, takže přímo v cele nic nevrhá stín. Bílý je blok postele, povlečení nebo deka, bílá je i kombinéza vězněného. Bílá je strava (mléko, rýže), podávaná v bílých miskách. Bílá je podlaha, strop i stěny. Vše je dokonale hladké na omak, místnost je odhlučněná. Vězněný tu neuslyší nic jiného, než svůj hlas. Který uprostřed všudypřítomného bílého nic zaniká v prázdnotě. Že to nevypadá v porovnání s elektrodami na penisu vůbec zle?
Vymazat, zlomit, zformovat
Zkuste si tu, v izolaci od okolí a bez jakékoliv interakce, pobýt týden, měsíc, rok. Jak dlouho, to nakonec sami nepoznáte. Mozek se nemá podle čeho orientovat, konstantní bílé světlo vede ke ztrátě pojmu o čase. Totálně bílé prostředí gumuje další životně důležité vjemy. Nejprve vás zaplaví vaše „barevné“ vzpomínky na minulost, které postupně blednou, šednou, bělají. Představte si, že všechny vaše zážitky, které si vybavujete (rodina, dovolená, práce) se v paměti odehrávají jen v odstínech bílé? Děsivé. Navíc i ty postupně začnou mizet, protože je mozek v daném prostředí nedokáže jinak zpracovat.
Po určité době (individuálně se liší) to vede ke ztrátě identity, depersonalizaci. A k psychotickým záchvatům, halucinacím. Nahrávka, hlas z mikrofonu, který se začne ozývat, až jste patřičně nalomení, vás pak může hodiny a dny masírovat základními informacemi. O tom, kdo jste, čeho jste se dopustili. A protože váš mozek si není momentálně schopen vybavit vzpomínky, nemá se čeho chytit, začne ty podvržené střípky brát jako realitu. Po měsíci v bílé místnosti, když vyplašení z barevného světa vykouknete ven – odsouhlasíte, udáte nebo vyzradíte ochotně cokoliv.
Byli jste naprogramováni k doznání a nikdo vám nemusel zkřivit ani vlásek na hlavě. Prohráli jste totiž s vlastním mozkem. Bílé místnosti jako metoda „humánního přístupu“ k výslechům (a mučení) vznikaly na vědecké bázi v 50. letech v USA, ale poměrně rychle se tahle technika, i díky exportu know-how CIA, rozšířila do zemí jižní a latinské Ameriky. V současnosti jsou white-rooms jedničkou ve Venezuele a dost překvapivě, v Iránu.
zdroj: BBC, Human Rights Watch, ABC Internacional, CNN
