Největší pandemie historie se nazývá Černá smrt. V lidských dějinách nalezneme jen málo epidemií, které by se s ní daly srovnávat, co se týká ztráty na životech. Rozsáhlé rozšíření černého moru dosáhlo tehdy vrcholu, a způsobilo naprostý sociální a ekonomický krach.
Jen v Anglii zabil mor zhruba 40 % populace, což je naprosto děsivé číslo. Nejhorší období začalo v létě roku 1348 a trvalo až do jara 1350. Historik Dr. Mike Ibeji ve své studii Černá smrt pro BBC uvádí, že tehdejší okolnosti anglické společnosti činily ze země ideální živnou půdu pro šíření této smrtelné a nakažlivé choroby. Černý mor v těchto podmínkách vzkvétal a rozšiřoval se jako požár.
Zdravotní péče jen pro bohaté
Středověká Anglie byla do značné míry zemědělským národem a její populaci tvořili převážně rolnící a dělnící, kteří pracovali na polích a provozovali farmy a uzavřené komunity. Pracovat a žít odděleně pro ně bylo nemožné. Sanitární kanalizace nebo přístup ke zdravotní péči byl luxus, který využívaly jen vyšší třídy, tedy zemská šlechta, vysoká šlechta a královská rodina. Černý mor infikoval a zničil pracující lid, což mělo za následek velký úbytek pracovních sil. To mělo dlouhodobý dopad na sociální a ekonomickou stabilitu země, ale také na její sílu vládnout.
Nedostatek pracovních sil nabízí vždy určitou vyjednávací schopnost znevýhodněným masám. Černá smrt způsobila výrazný pokles populace a poté, co mor pominul, dělnická třída odhodila nářadí a požadovala další práva. To vedlo k velkému tlaku na anglický parlament pod vládou krále Edwarda III., a výsledkem byl v roce 1381 vznik tzv. Statute of Labourers, tedy přijetí zákona o statutu dělníků.
Bída s pachutí socialismu
Nový zákon přinutil všechen pracující lid přijmout zmrazenou mzdu, o níž rozhodovali ti, kteří mzdy vypláceli. Kdo stále odmítal pracovat, riskoval fyzické tresty nebo vysoké pokuty od místních pánů a soudců. Spousta těch, kteří se rozhodli cestovat pryč z vesnic, byla proti své vůli odvlečena zpátky. Tyto nesmlouvavé autoritářské podmínky připravily půdu pro vzbouření následující generace. V roce 1381, celých 30 let od přijetí zákona, vypukla v Anglii vzpoura.
Jiskrou notoricky známé vzpoury bylo zavedení opovrhované daně z hlasování ve stejném roce. Tzv. Poll tax, daň z hlasování, byla pevnou částkou, která nerozlišovala osobní příjem jednotlivce. Pobouřeným obyvatelstvem přirozeně nebyla dobře přijata, protože měli lidé nízké fixní mzdy z doby předchozí vlády Edwarda III. Nyní sice vládl jeho vnuk Richard II., ale bylo mu teprve 14. let a byl snadno manipulovatelný svými zkorumpovanými poradci. Za nitky tahal hlavně jeho regent, strýc John z Gauntu, vévoda z Lancasteru.
Poslední kapka ke vzpouře
Na jaře 1381 byl arciděkan a soudní úředník John Brampton vyhnán z města Brentwood v Essexu poté, co se tu pokusil vybírat nezaplacené poplatky. Během následujícího měsíce se vzbouřili rebelové z Kentu, Suffolku a Essenu, a objevili se mezi nimi dva vůdci: Wat Tyler a John Ball. Druhý jmenovaný byl radikální kněz, který kázal proti chamtivosti dvora Richarda II.
O původu Wata Tylera se ví jen málo. Jeho celé jméno bylo Walter a spekuluje se, že byl vojákem, protože dokázal dobře organizovat a vést masy. V červnu 1381 Tyler dovedl rozzlobený dav do Londýna, kde rebelové zaútočili. Do města pronikli 13. června. Královská armáda se tou dobou nacházela ve Skotsku, uprostřed války. Tato událost se zapsala do dějin jako Vzpoura rolníků (Peasants‘ Revolt) nebo Velké povstání (Great Rising).
Za spravedlnost
Nespokojení rolníci čelili jen malému odporu a byli odhodláni prosadit změnu. Jejich požadavky by nebyly z dnešního pohledu považovány za nijak nepřiměřené. Nelíbily se jim nízké stagnující mzdy, které nestačily pokrýt ani běžný život. Vadily jim daně, zaměřené pouze na dělnické třídy, a nerovné rozdělení bohatství i zdrojů. Zlobili se na dlouhodobé zneužívání moci místními statkáři a chtěli, aby bylo zrušeno nevolnictví.
Během nevolnictví byl pracující zemědělec na úseku půdy považován za majetek lorda, stejně jako jeho země. Bylo to vlastně otroctví pod jiným názvem, protože středověcí páni prodávali své poddané spolu s územím, jen s nimi nemohli obchodovat jako s jednotlivci.
Když se rozzuří dav
Jednotlivci neměli jako osoby žádnou moc, ale jako masa byli přírodním živlem, schopným otřást celým vlastním národem. V tomhle případě se jednalo o pochod na Londýn a jeho obléhání. Během vzpoury byl zničen domov vévody z Lancasteru, Savojský palác. Davu se také podařilo zajmout dva královy nejmocnější poradce. Jedním byl arcibiskup a kancléř Simon Sudbury, druhým nejvyšší pokladník Robert Hales. Oba byli částěčně zodpovědní za zavedení daně z hlasování, a rebelové jim sťali hlavy.
Nespokojení rolníci také rozšířili útok z vládních úředníků také na vlámské přistěhovalce. Vlámské komunitě se v Londýně dařilo od sňatku Edwarda III. s Phillipou z Hainaultu, protože součástí svazku byly obchodní dohody. Utlačovaní dělníci Anglie byli naštvaní na cizince, kteří v jejich zemi shromaždují bohatství a zapouštějí kořeny, a nyní jim to opláceli násilím.
Malé vítězství za cenu lidských životů
Povstání bylo nakonec rychle ukončeno dvěma oblíbenými středověkými taktikami: popravou a falešnými sliby, které dal král. Ten se 15. června 1381 setkal s povstaleckou armádou ve Smithfieldu, mimo Londýn, aby vyslechl jejich stížnosti. Wata Tylera na místě zabil zuřivý starosta Londýna, William Walworth. Richard II., 14. let starý a notoricky slabý král, nedodržel sociální ani politické reformy, které slíbil davu výměnou za jeho rozpuštění. Jako další ukázka moci koruny byl zajat John Ball, souzen a následně oběšen a rozřezán na kusy. Rolnická vzpoura z roku 1381, kterou zapříčinila Černá smrt tři dekády předtím, měla jen jeden úspěch: ukončení daně z hlasování.
Říkat, že se historie stále opakuje, je už trochu klišé. Proto použijeme jiný příměr: zapomínat události historie znamená riskovat jejich opakování v budoucnosti.
zdroj: BBC, Resources For History Teachers, World History
