IQ neboli inteligenční kvocient je vaše dosažené skóre v testu inteligence. Konkrétní hodnota, ke které se doberete, pak srovnává váš výsledek se zbytkem daného vzorku populace. Proto je to celé drobet složitější. Záleží totiž současně jak na vašich dosažených bodech, tak i na „průměru“ celého vzorku. Jak asi tušíte, trochu jiný průměr funguje u absolventů policejní akademie, v mateřské školce, u chodících lidských kalkulaček z Japonska a uživatelek Mimibazaru. Na IQ záleží, stejně jako na parametrech, ke kterým se měření vlastně vztahuje.
Psychometrika a záhada velké hlavy
Nápad nějak měřit to, jak rychle vám to zapaluje, tu už nějakou dobu je. Francouzští badatelé v 19. století například různě přeměřovali vaši lebku. Tušili, že velikost mozkovny bude důležitá. Znalí textu písně Láďa má velkou hlavu, jak víko od kanálu… ale tušíme, že jen na velikosti zase tak nezáleží. A vodnaté hlavičky některých mentálně nekompetentních osob utvrzovaly badatele z omylu. Podobné to bylo i s měřenou váhou surového mozku. Ani masivní gramáž v tomto případě nositele netěšila.
O něco dál se propracoval německý psycholog William Stern. Ten do praxe zavedl pojem srovnávání poměru mentálního a chronologického věku. Je to logické: všechna batolata (důchodci, lidé po třicítce,…) jsou na tom tak nějak stejně, od průměru se jedním či druhým směrem odlišují jen jednotlivci. Takže pokud desetileté dítě zvládne řešit úkoly, nad kterými se zapotí i patnáctiletí, je jeho IQ rovno 150 (15/10*100). Adekvátnost úkolů a výsledného skóre v porovnání s normalitou pak ještě uhladilo celo-populační rozdělení.
Mezi námi je většina normálních
Z něj vychází, že kolem 70 % lidí osciluje někde kolem 100 bodů IQ, přesněji, jejich kouzelná hodnota leží někde mezi 85-115. Nahoru, nad 130, to dotáhne jen asi 2 % lidí, stejně jako pod. Toto normální, zvonečkovité rozdělení, je ale nastavené pro každou sledovanou populaci zvlášť. Na pomyslný střed průměru se stovkou (a směrodatnou odchylkou 15 bodů na obě strany) narazíte všude, 70 % jakékoliv populace prostě spadá do obecného průměru. V Asii i v Africe. Problémy nastanou, až když se rozhodnete porovnávat jednotlivé populace mezi sebou.
Protože ta vycentrovaná stovka nemá univerzální váhu, označuje jen střed normálního rozdělení. Takže zlatý střed IQ někde v Guineji (pokud ho budeme porovnávat s Evropou) běží kolem cifry 59. Je to vůbec nejhorší výsledek v Africe a na světě. A stovka z Hongkongu, Japonska nebo Singapuru váží ve srovnání s Evropou přibližně 108. Byť v Asii je to pořád jen stovka. Argumentovat tím, že někdo dosáhl vyššího/nižšího výsledku v IQ testu, tak může být zatraceně ošidné.
IQ není garance úspěchů
Protože třeba může mít slušný a naprosto postačující výsledek jen v rámci průměru své skupiny. Hrdý evropský gymnazista s IQ 130 je v porovnání s jihokorejským gymnazistou jen lehce nadprůměrným snaživcem, který svůj potenciál nejspíš mimořádností nezužitkuje. Ostatně, vysoké skóre je dobrý předpoklad zajímavé budoucnosti, ale nikterak ji negarantuje. Richard Rosner, která má IQ někde mezi 140-250, papírově světová dvojka v inteligenci, je bývalý striptér a kulturista. Christopher Langan (IQ 157+) je vzpěrač. A za horní hranicí měřitelnosti se pohybující Adragon De Mello je skladníkem oddělení barev v domácích potřebách.
Jedna věc je totiž dosáhnout v testu lichotivé hodnoty, zatímco druhá ji nějak funkčně uplatnit. Zázračné dítě Ainan Cawley (IQ 263+) možná v devíti letech vypočítal zpaměti hodnotu na 518 desetinných míst, ale jeho schopnost přežít řekněme někde v Africe je asi dost limitovaná. A to je nejspíš další problém s reprezentativností IQ testů. Dost často totiž vypovídá jen o schopnosti řešit testové úlohy, nikoli reálné problémy. V rovníkové Africe prostě mají jiné starosti, než to, jakým vhodným symbolem doplnit chybějící políčka v testovacím čtverci. Proto mohou statisticky působit dojmem hlupáků, byť realita je naprosto jiná.
Na IQ zase tolik nesejde
Z podobné kategorie jsou i zprávy o tom, jak průměr IQ v Evropě klesá. Představa, že každých 10 let se IQ západní populace sníží o 2,3-4,2 bodů IQ, by sice ledacos vysvětlovala, ale stavět se na tom úplně nedá. IQ totiž volně naznačuje potenciál jednotlivce v rámci průměru, nikoliv jeho uplatnění. Odráží nejistý trend v populaci. A jak robotickým hlasem Dartha Vadera říkalo mluvítko Stephena Hawkinga: „Jaké mám IQ? Netuším. Lidé, kteří se chlubí svým IQ, jsou pěkní hlupáci.“
