Pravda je dost relativní záležitost. Může ji mít více lidí současně? Ať se nám to líbí nebo ne, většinou ji má váš šéf, okresní soudce, instruktor autoškoly nebo ten, kdo má zrovna větší klacek. Ale jak se to srovná tam, kde autorita a hierarchie nehrají roli? Civilizace proto nezávisle a opakovaně vynalezla institut duelů, tedy poctivý souboj. Geniální model řešení nejrůznějších sporů, v nichž zvítězí ten lepší. Proces popisuje vyhlášený irský Code Duello z roku 1777, bible tradičního duelu. Jaká jsou pravidla?
Rvačka nebo přestřelka nejsou souboj
Jednoduchá jako facka. Nebo slovní urážka a provokace, kterou to obvykle začínalo. Tím, že osočíte názorového oponenta z omylu nebo lživého tvrzení, ho současně znevážíte, veřejně zesměšníte a postavíte před jasnou volbu. Poslední slovo platí, takže pokud hodlá mlčet, pravdu máte vy. Anebo se ozve a jako dotčená osoba si dál bude stát za svým. Chce satisfakci, odplatu. A pak je čas tasit meče. Jen se to nesmí uspěchat: předně, musí být jasné, jaký je vlastně váš názor a názor protivníka – a zda se vůbec liší. To posoudí společnost (dříve rada starších, náčelník). Ta také rozhodne o tom, jestli váš reálný spor nějak ohrožuje soudržnost komunity. Pokud ano, jeden musí z kola ven. Pokud se chcete bít „jen tak“, není to oficiální duel, ale pokus o vraždu. A za násilí budete potrestaní. Třeba vyvržením, vyhoštěním, vězením.
Pro víru, pravdu a čest
Vrátit se s kořistí domů nebo plenit dál? Publikace Hólmganga and Einvigi: Scandinavian Forms of the Duel popisuje tradiční souboj vikingů, holmgang, který řešil neshody ve vůdcovství a směřování klanu nebo výprav. Kniha Gentlemen’s Blood: A History of Dueling from Swords at Dawn to Pistols at Dusk zase připomíná, že souboj ve středověku řešil soudní spory, v nichž nebylo svědků a důkazů. Nebo konflikty mezi dvěma jinak vcelku spřátelenými skupinami: aby se neumíralo v šarvátkách a bratrovražedných válkách hromadně, vyřeší to soubojem šampioni daných týmů. Principem vždy bylo, že nad zápolícími bdí bohové. A ti nenechají padnout toho, kdo má pravdu. Většinou.
Podstatná tu ale byla otázka osobního přesvědčení. Později se tomu bude říkat „čest“. To, že jste schopni pro svou pravdu klidně položit život v souboji, totiž něco znamenalo. Nebyla to sranda. Co si budeme povídat, očekávatelný kurz na vítěze 50:50 nenahrával nikomu. Riskovat život pro myšlenku znamenalo, že to myslíte opravdu vážně. A proto byla mezi výzvou k souboji a samotným duelem určitá pauza. Třeba do časných ranních hodin, úsvitu. Abyste si to přeci jen mohli rozmyslet, přehodnotit stanoviska, vychladnout. A spor zkusit urovnat.
Nechcete si to ještě rozmyslet?
Ostatně, i u vysoce formalizovaných soubojů v 18. století začíná setkání duelantů tradiční otázkou, zda je třeba se opravdu bít, nebo jestli není lepší smír. Pravidla popisuje publikace The Taming of The Duel, kterou v roce 2004 znovu-vydala Univerzita v Cambridge. Podmínky pochopitelně nedojednávají oni bitkaři, ale jejich sekundanti, k boji je doprovázející důvěrníci. Obvykle je přítomna i nějaká vážená nestranná osoba, dozírající na celý průběh. A když domluva nezabere a omluva nezazní? Budeme se bít! Ale jak?
Na výběr je buď do první krve; do padnutí, kdy je soupeř raněn tak vážně, že už nemůže pokračovat v boji; nebo à l’outrance, tedy na život a na smrt. Tohle musí být jasné předem, nemůžete dobíjet každého protivníka. Pak následuje volba zbraní. Klasikou jsou šavle a rapíry, ale v různých obdobích se jednalo o dýky, tesáky, kované hole nebo palice. Když přišly do módy palné zbraně, nabízela se ještě varianta počtu výstřelů. Každý dá jeden, nebo se smluví na vícero kulích.
Obvykle na vzdálenost 50 metrů (nebo každý 25 kroků). Po výstřelech, které nikoho šťastnou náhodou neusmrtily, se sekundanti znovu zeptají: „Nestačilo to už?“ Vlastní život riskující duelanti většinou souhlasí. Nikdo necouvnul, oba uhájili svou čest. A neshody spolu mohou jít zapít, protože adrenalinu už bylo na oba dost. Vlastně se tak rodila dost intenzivní přátelství. Žádná ženská totiž nikomu nestála za smrt.
Nejen muži rovnali spory soubojem
Souboj mimochodem nebyl jen doménou mužů. Podle publikace The Last Duel: A True Story of Death and Honour, rozsáhle mapující souboje z přelomu 18. a 19. století, se mohly rvát i ženy, případně muži a ženy dohromady. Muži ale nastupovali do takových bitek s hendikepem. Třeba na půl zakopaní v jámě. A malé doporučení na závěr? Do souboje prosím vždycky nalačno. Jen málokdy vás zabila rána protivníka, většinou jste utrpěli jen solidní zranění. Jenže zásah do plného břicha znamenal infekci a otravu krve, která vás skolila za pár dní. A ještě maličkost: pokud vám to protentokrát nevyšlo, laskavě umřete se ctí. Bez kňučení a truchlení, můžete si za to skoro sami.
Světovou velmocí duelů byla po generace Francie, kde se podle Gentlemen’s Blood v rozmezí osmdesáti let 18. století odehrálo na 10,000 soubojů, a to s matematicky trefnými 5,000 mrtvými. Pro čest se ale uměl bít celý svět, od Japonska přes Rusko, až po Ameriku. Dokážete si představit, že by internetoví trollové, divoce křičící své názory v diskuzích na sítích, byli schopni položit za svou pravdu i vlastní život? Institut duelů je momentálně postaven mimo zákon, ale musí se nechat, že souboje uměly klima rozvášněných společenských debat dokonale urovnat.
