Latinským slůvkem Placebo se v temném středověku označovala část podvečerní křesťanské modlitby. Shodou okolností pasáž z prvního slova 9. verše ze 116. žalmu, při níž věřící dost průhledně lichotí Bohu a snaží se mu zalíbit. Termín placebo se tak ujal i pro všeobecné podlézání a poněkud nečekaně si kolem 13. století našel cestu i do medicíny. Jak? Lékařská věda tehdy rozhodně za moc nestála, řada felčarských a ranhojičských postupů byla podobně vražedná, ne-li horší, jako sama nemoc. To, co drželo pacienty při životě, tak většinou nebyla píle mediků, ale pevná víra v uzdravení a horoucí modlitby.
Lék, který pacienta neurazí
S výkonem lékařské profese se přitom pojila ještě jedna komplikace: ne každý pacient souhlasil s cibulovým klystýrem, kloktáním rtuti, popíjením vyvařené žluči nebo přikládáním pijavic. Ani nemocí stižení králové se nechtěli nechat takhle zmrzačit, a když jim snad přišla terapie nekomfortní, skončil lékař v péči kata. Medik proto v takových případech předepisoval taková opatření, která sice vůbec neléčila, ale těšila a lichotila nemocnému. Dieta z pečených kuřat a nadívaných bažantů, lihová kúra, medová lázeň? Medici tehdy říkali, že na nemoc předepisují placebo. Něco, co sice nepomáhá, ale neškodí.
Pevná víra pacienta v uzdravení spolu se zázračnou mocí placeba překvapivě často vedla k úspěšnému uzdravení. Tedy, ve zhruba stejné míře, jako by vedla jakákoliv jiná soudobá léčba. Tedy kolem nižších jednotek procent. Praktické problémy nastaly až po hezkých pár staletích, kdy už medicína vystoupila z temnot středověku a stala se solidním vědním oborem, s vcelku slušnou úspěšností v léčbě. V desítkách procent. Znáte to: prášky, tinktury, zábaly, masti a vakcíny, které se už nepodávají jen tak pokusně a pro srandu králíkům, ale mají nějaký cílený efekt. Snižují horečku, bolestivost, spravují zažívání.
Co z toho doopravdy léčí?
Jak ale zjistit, že konkrétní preparát takový efekt má? Jednoduše. Části diagnostikovaných pacientů podáte to, co je skutečným lékem, a části dáte jen „placebo“. Neúčinnou, neléčící látku. Představit si to můžeme na bílých vylisovaných pilulkách Paralenu (s účinnou látkou paracetamolem), a totožně vypadajících pilulkách, které účinnou látku vůbec neobsahují. Pacienti, nevědoucí o tom, že se účastní takového experimentu, je zbaští. A pak popisují svůj zdravotní stav, zlepšení nebo zhoršení, na což dozírají i lékaři. Pokud se ukáže, že přípravek bez účinné složky dosahuje stejného efektu, jako ten s účinnou složkou, znamená to, že lék za moc nestojí. Když jde jasně vidět, že zabral ten s účinnou složkou, zatímco placebo nikoliv, je to z experimentálního hlediska v pořádku.
Pochopitelně, že takové důsledné testy jsou záležitostí teprve v posledních dekádách (navíc se provádí tzv. dvojité slepé testy), a etika podobných pokusů s kontrolními vzorky pacientů se dost silně hlídá. Ne vždy jsou ale výsledky takových pokusů přesvědčivé: pacient, který věří, že mu byl podán skutečný lék (ale dostal jen placebo) si totiž často může vsugerovat, že mu lék zabral a cítí se lépe. A fakt se mu – někdy – může začít dařit lépe. Docela slušně to funguje u nejrůznějších psychických obtíží, fobií a depresí. Věcí, které jsou v hlavě. Ale u fyzických neduhů – zánětů, vředů a zlomenin – má autosugesce placeba jen pramalý efekt. Realita bolesti je silnější.
Nepomáhají, ale myslíme si to
Placebo efekt tedy svou sílu má, byť její praktické využití v medicíně, která má reálně něco léčit, je dost omezené. O to větší prostor se nabízí placebu v komerční sféře. Nejrůznější šumivé multivitaminy, doplňky stravy, principy zdravé výživy a šílených diet placebo efekt zdařile zhodnocují. Jejich prokazatelný pozitivní účinek na lidské zdraví je většinou zanedbatelný, ale lichotí nám. Máme pocit, že pro sebe něco děláme a cítíme se zdravější. Byť ve výsledku jsou asi tak stejně schopné, jako horoucí modlitba k nebesům.
zdroj: Mental Floss, Web MD, MedicalXpress
