Jedním z nejsmutnějších dnů pro svobodu slova i kulturu západní civilizace se stal podvečer 6. května 1933. Tehdy totiž v Německu zorganizovali první z dlouhé série svých Säuberung – hromadné pálení knih. Za potlesku politických špiček a dozoru snad všech státních médií tu mladí studenti skoncovali s literaturou a uměním, které považovali za pokleslé a nehodné ducha velkého německého člověka.
Táborák s knihami, kterých napoprvé zaplápolalo na 28 000 kusů, jednoznačně podléhal státní ideologii. Tou byl tehdy v Německu pravicový národní socialismus. Což se propsalo to volby topiva: na hranici směřovaly v první řadě knihy z protějšího konce spektra, knihy levicové. Cokoliv s nálepkou marxismu, komunismu nebo bolševismu v obsahu musí shořet. Takže Kapitál od Marxe a Engelse jde na podpal jako první. Za ním pak následuje literatura zrádců a odrodilců. Kdo to je? V podstatě kdokoliv, kdo má jiný názor, než aktuálně šéfující nacisté.
Kdo nejde s námi, shoří jako papír
Takže v plamenech končí knihy autorů Heinricha a Thomase Manna, protože z nich smrdí demokracie a liberalismus. Shořet musí i solidní historická dějepisná díla, která minulost Německa interpretují jinak, než zrovna razí strana a vláda. Dále všechny knihy, které tvrdí, že dřív to zase tak zlé nebylo, případně, že si Německo o přes-držku v I. světové válce koledovalo. A současně také knihy, které tvrdí, že si svými aktuálními postoji Německo koleduje o druhou přes-držku. Knihy propagující individualismus, oči otevírající a proti davové stádnosti bojující.
Nepohodlnou a výtečně hořlavou se stává i literatura pacifistická, vykreslující hrůzy války a volající po míru. To prakticky odepsalo cokoliv od Ericha Maria Remarqua, protože jeho Na západní frontě klid ubíralo čtenářům na bojovém zápalu. Specifickým palivem se staly knihy sexuologické, vykreslující nejrůznější „odlišné“ formy sexuality. Zrovna tak ale zahořela i pornografie. A literatura „pokleslá“. Co to bylo?
Cokoliv bez přidané nazi hodnoty v obsahu. Díla označená za buržoazní, přežitá, zpátečnická, kýčovitá a bezkrevná. Povšimněte si prosím, že do takových kolonek je možné ledacos vměstnat i dnes. Dále Němci likvidovali všechno, co se dalo označit za dekadentní, a to včetně umění. A jasně, pořádný táborák by se neobešel bez knih spisovatelů židovského původu. Tam bylo vcelku jedno, o čem psali. Plamenná likvidace tedy zahrnovala přepestré spektrum knih, od sci-fi po historii od H. G. Wellse, „našeho“ Franze Kafky (jeho Proměna byla pro Němce nestravitelná), nebo Alberta Einsteina.
Kolik času chybí do táboráku nám?
Pálení knih na hranici, prozařující jasnými plameny noční tmu, má pochopitelně vizuálně silný efekt a dopadá na všechny účastníky. Mají pocit, že se účastní něčeho přelomového, velkého, že se bořením a pálením starého odpoutávají od břemene minulosti a něco nového vytváří. Dnes už víme, že to důkladným Němcům netrvalo ani deset let, než přestali zpopelňovat knihy vyjadřující nepohodlné názory, a pustili se do zpopelňování jejich autorů. Proto bychom na první Säuberung neměli zapomínat ani my.
Cenzura opět na vzestupu
Jsou tyto knihy někomu nepohodlné i dnes? V zemích západní civilizace zatím ne, tedy alespoň ne ty samé knihy. Tady si zatím vystačíme s politickou korektností, cancel culture, blokováním a mazáním nepohodlných příspěvků, cenzurou a odmítáním autorů, kteří z přednáškových sálů „pokrokových“ univerzit prchají za bučení excitovaného studentstva. Někteří z nich se na svůj první táborák už nemohou dočkat. I když se tomu těžko věří, pálení knih proběhlo celkem nedávno. Během roku 2019 začalo 30 škol v kanadském Ontariu odstraňovat „nevhodné“ knihy, celkem 4700 kusů. Pandemie proces narušila, ale zhruba 30 knih bylo „rituálně“ spáleno. Je tohle důvod k znepokojení? Rozhodně ano.
zdroj: United States Holocaust Memorial Museum, National Post
