Krátká odpověď? Ano, možné to je. A shodnou se na tom kapacity napříč názorovým spektrem z celého světa. Je ale ona snaha zásobovat Zemi 100 % obnovitelné energie ekonomicky nebo politicky průchozí, a obecně rozumná? To už je něco trochu jiného a shoda odborníků je v tom výrazně menší.
Nejprve pár podstatných detailů, které mohou zapadnout v ekologicky zeleném nadšení. Co jsou to obnovitelné zdroje energie (OZE)? Čistě technicky ty, u nichž nemusíme miliony let čekat, než se „přirozeně“ doplní. Takže sem klasicky nespadají fosilní paliva jako ropa a zemní plyn. A naopak, OZE jsou doménou energetiky solární, větrné, geotermální, vodní nebo získané z biomasy.
Ne každý má dost větru, slunce nebo vody. Stejně jako u uhlí
Je to samozřejmě drobet pestřejší. Solární farma nemusí mít podobu jen šedomodrých slunečníků, ale třeba zrcadel s obří věží uprostřed. Pak je to super účinná solárně-koncentrační farma. A vodní elektrárna nemusí být jen ta s turbínou v přehradě na řece, ale třeba s turbínami ve vlnolamu na pobřeží. Čím širší záběr ale máte, tím přibývá drobných výjimek a pochybností.
Například vodní elektrárna na řece pod pevninským ledovcem, který taje, se může dost dobře a docela brzy vyčerpat. Energie z biomasy, stromy na spálení, neprodukují méně emisí, než třeba pálení uhlí. A zdaleka ne všude jsou opravdu příhodné podmínky pro rozvoj solární energetiky (výhodu mají ti na rovníku) a větrné energetiky (ta se rentuje nejlíp na pobřeží a příbřeží). Což je problém.
Na obnovitelnou energetiku totiž nemá úplně každý stát ty nejlepší podmínky, a tak plán na 100 % nemůže mít univerzální podobu. Někde mohou efektivně a relativně levně vyrábět s obřími vodními elektrárnami, jinde to musí dohánět daleko nákladněji, plošně a s výrazně slabším výsledkem třeba větrníky instalovanými na horách. Někdo tedy může slušně ušetřit, jinde se bude masivně utrácet.
Jak je to s jádrem
Dalším zádrhelem je energetika jaderná, nukleární. Která je povšechně čistou záležitostí (neprodukující emise), s obrovským výkonem. Ale spoustě lidí prostě „nesedí“ do kolonky „obnovitelné zdroje“. Proč? Prý proto, že k produkci elektřiny tu potřebujete uran, který se hrabe ze země. Je to tedy „těžba“ v bleděmodrém, a jen trochu jiné uhlí. Ve finále navíc s dost nepříjemným radioaktivním odpadem.
Háček je ale v tom, že k výrobě větrníku nebo solárního panelu, potažmo k zásobní baterii – bez nichž energie větru a slunce, když je tma a nefouká, nedává smysl – potřebujete „nakopat“ spoustu vzácných a výskytem silně limitovaných prvků, bez nichž to nebude fungovat. Takže pokud to budete brát takhle zostra, ani „obnovitelné zdroje energie“ nejsou obnovitelné.
Pes je spíš zakopaný v tom, že státy současně bez optimálních podmínek pro rozvoj OZE a bez jaderné energetiky budou výhledově odsouzeny k tomu nakupovat „čistou“ energii od těch, kteří optimální podmínky pro rozvoj OZE mají. Alespoň, dokud jim to fouká a svítí. Tím se dostáváme k tomu, jestli je těch 100 % možných (teoreticky nejspíš je), a jestli je to průchozí, snesitelné a rozumné. A to nejspíš není.
Kdo si s námi nesmí hrát?
Státy s dobrými podmínkami pro rozvoj OZE totiž do světa nadnárodní politiky nevnáší nic jiného, než diktát. Který nápadně připomíná dobu, kdy si podmínky určovaly státy, jejichž energetika a průmysl po generace „těžil“ z fosilních paliv. Společenský klub vyvolených, který rozhoduje o tom, podle jakých pravidel teď musí všichni hrát.
Vtipné je i to, že podle nastavených pravidel zdaleka nehrají „všichni“. Někteří hru ignorují, jiní si ji dělají po svém. Takže výsledek celé partie je pro životní prostředí dost nejistý. Ale jestli jednou překonáme náklady na instalaci OZE, komplexní úpravu sítě, vytvoříme úložné kapacity bateriových systémů, pořešíme nekontrolovatelnost výkonu, tak už bude všechno růžové zelené, ne? Ne.
Energetika tvoří podstatnou výseč globálně produkovaných emisí, ale zdaleka tím práce neskončí. Je to jen krok na vcelku dlouhé cestě, o které nikdo jistě nevíme, kam vlastně vede. Možná proto se hlásí i tolik nejrůznějších nových „vůdců“, kteří by nám rádi ukázali směr. Následky jejich rozhodnutí totiž uvidíme až za dlouho, kdy už stejně nebude cesta zpět.
zdroj: Science Alert, National Geographic, Utility Dive, The Conversation
