Každý diktátorský režim prodělává cestou k absolutní moci několik fází, kdy ještě nemá potřebnou akceleraci a se dá zatáhnout za ruční brzdu. Pochopitelně, že čím větší nabere rychlost, tím větší je šance, že to postavíte na střechu. Je to ale pořád lepší, než to naplno napálit do zdi. Rok 1939 byl asi tou poslední šancí, kdy to mohli Němci sami stočit do příkopu. Tehdy se totiž naplno rozjela tzv. Aktion T4. Čistka, jakou svět hezkých pár století neviděl. Tehdejší situaci v Německu podrobně rozebírá publikace Aktion T4 1939-1945: Die „Euthanasie“-Zentrale in der Tiergartenstrasse 4.
Cestou k vyhlazení
Masáž propagandou a vlhké sny o Rassenhygiene tehdy meliorovaly myšlení německých občanů už nějakou dobu. Aktion T4 1939-1945 popisuje počáteční vzestup nacismu, kdy bylo Němcům natloukáno do hlavy, že Žid je prohnilý tvor, Hitler prozřetelností naditý Vůdce, že je na velkém německém národu páchána historická křivda, že půlka Polska a Sudety přirozeně patří k Říši, že je válka o životní prostor nevyhnutelná, bezva jsou všichni Árijci, a kdo není, ten patří za katr. Byla to bizarní doba, ale kulkou do týlu se pořád platilo jen těm, co nechtěli táhnout s nacisty za jeden provaz. Byla to totalita verze 1.0
Aktualizovaná verze totality poprvé proaktivně přistoupila k tomu, o čem se dosud jen „teoretizovalo“. K bezpodmínečnému vyhlazení fyzicky a mentálně postižených, hendikepovaných a znetvořených, přestárlých nemohoucích. Se kterými se svezlo i pár tisícovek nechtěných. Dosud jim systém ordinoval jen nařízené sterilizace, aby se jejich nečistá krev nešířila dál. Ale teď? Kdo byl na základě lékařského komisního posudku prohlášen za „bezcenného“, měl vymalováno.
Nepotřebnost jako diagnóza
Injekce, smrtící dávka léků, trhnutí hlavičkou, plynová komora. Cokoliv. Už to nebylo o hanebných nacistech, politice a předsudcích. Ale o Němcích, zabíjejících jiné Němce. Němce, kteří se kromě svého postižení ničím proti-režimním vlastně neprojevovali. Otázka „Proč?“ zmasírovanou společností moc nerezonovala. Vycházelo se z toho, že pacienti potřebující klinický dozor, neproduktivní a slabomyslné osoby, lidé s rakovinou, trvale nemocní a paralyzovaní – představují nadbytečnou zátěž zestátněného zdravotnického systému. Který potřebuje personál a lůžka pro raněné vojáky… kdyby třeba náhodou vypukla válka, nebo tak něco.
Režiséři Aktion T4 to pojali s příslovečnou německou důsledností. Za dvě léta „vyrobili“ 90 000 volných lůžek ve vyprázdněných sanatoriích. Přitom odstranili na čtvrt milionu „nadpočetných“ osob, možná víc. Programy řízené eutanazie byly vlastně generálkou na velké vyhlazovací tábory. Když jste sami nechali „odepsat a uspat“ vlastní tetu, pece na zplynované „nepřátele Říše“ už se vám tolik ne-eklovaly. Tedy, ne všem. Což nás vrací k ruční brzdě.
Budete bojovat za ty, co vás pak uspí?
V roce 1939 si Němci zakládali na tom, že jsou čisté rasy a stoprocentně nazi, ale pořád se víceméně považovali „za dobré křesťany“. A k téhle víře povětšinou patří i pomoc bližním a něco jako nevraždění nevinných. Oficiální státní zřízení se tak dostalo do sporu s vírou, a věřících bylo v Německu pořád ještě víc, než kovaných nacistických fanatiků. Biskup z Münsteru, Clemens von Galen, tehdy rozehrál smrtící, ale geniální partii. Jeho biografii a skutky se zabývá publikace Rassenwahn in Münster z roku 1989.
Upozornil na to, že každý německý voják na frontě může být raněn. Ba co víc, skončit pak jako mrzák, veterán s postižením. A z kazatelny položil lidu řečnickou otázku, jestli se pak režim bude zbavovat i takových neproduktivních a už nadbytečných hrdinů. Byla to dost zásadní otázka, která vedla k nepokojům, demonstracím až lidovým bouřím. Němci mohli, a tehdy ještě s vydatnou podporou vojáků, zastavit zlo, režim, Hitlera i válku. Nepovedlo se.
Nacisté jen odpískali Aktion T4, a v roce 1941 ji potichu ukončili. Mašinérie vraždění mohla pokračovat, a nikdo už nekladl žádné zbytečné otázky.
