Konec 30. a začátek 40. let byl ve světě letadel definován rychle se rozvíjejícími technologiemi. S rychlým pokrokem v konstrukci letadel posouvali inženýři hranice stále výš. Koncem roku 1939 armáda Spojených států požadovala nový stíhací stroj, který bude mít lepší výkony než dosavadní letouny, a to vše za nižší pořizovací náklady. Inženýři společnosti Curtiss-Wright tehdy skutečně překročili všechny konvence, když zahájili práce na letounu XP-55.
Stroj byl původně navrhován pro 28-válcový motor Pratt-Whitney X-1800 ve tvaru H s výkonem 2000 koní, ale po ukončení tohoto projektu byl přepracován. Na požadavek USAAF vytvořili v Curtissu letoun se šípovým křídlem, poháněný motorem Allison V-12 o výkonu 1275 koní, který se nacházel například v letounech P-38 Lightning, P-40 Warhawk nebo P-51 Mustang. Na rozdíl od těchto konvenčních letadel byl však motor v XP-55 umístěn za kokpitem pilota a poháněl zadní tlačnou vrtuli.
Podle expertů společnosti Curtiss-Wright nabízela netradiční konstrukce XP-55 mnoho výhod. Neobvyklá konfigurace měla podle nich dosahovat stejných nebo vyšších rychlostí, lepší manévrovatelnosti a vynikajícího výhledu ven z kokpitu. Také prosazovali konstrukční aspekty, které měly z XP-55 udělat bezpečnější stroj pro pilota. Těmi měl být tříkolový podvozek, který poskytuje lepší ovladatelnost na zemi, a dále umístění motoru, které by pomohlo ochránit pilota před případným požárem.
Co se týká výzbroje, tu měly tvořit dva 20 mm kanóny Hispano a dva 12,7 mm kulomety M2 Browning, umístěné v trupu. Později byl návrh přepracován na čtveřici 12,7 mm kulometů.
Jedním unikátním bezpečnostním prvkem byl systém pro odhození vrtule. V případě, že by se pilot musel katapultovat, mohl nejprve zatáhnout za páku, která vrtuli zcela oddělila od trupu letadla. Tím by měl pilot volnou únikovou cestu pro výskok z kokpitu.
Od projektu k prototypu
Letectvo Spojených států vydalo v červenci 1942 kontrakt na tři prototypy s označením XP-55. Společnost Curtiss-Wright pokračovala ve stavbě létajícího testovacího modelu pro zkoušení letových vlastností. Letoun s označením CW-24B konstruktéři opatřili menším řadovým šestiválcovým motorem Menasco C6S-5 Super Buccaneer, který měl výkon pouhých 275 koní. Kvůli nižšímu výkonu inženýři Curtissu snižovali hmotnost, kdekoli to bylo možné. Pro testování využili trup z ocelových trubek, potažených látkou, dřevěné křídlo a pevný podvozek.
Přestože CW-24B dosáhl rychlosti pouze 290 km/h, pro testovací účely to konstruktérům stačilo a stroj poskytl potřebná cenná data. Od prosince 1941 do května 1942 proběhlo 169 letů, kdy inženýři přišli s několika aerodynamickými úpravami. Zvětšili rozpětí křídel, přidali větší vertikální stabilizátory na konce křídel a přibyla i hřbetní a břišní ploutev na kryt motoru. To vše pro zlepšení stability a ovladatelnosti.
První ze tří XP-55 uskutečnil svůj první let v červenci 1943. Jenže let odhalil významné problémy s ovladatelností, který testovací CW-24B nedokázal ukázat. Letoun se neuměl dostatečně naklopit při vzletu a potýkal se s nestabilitou během letu. Když později v listopadu 1943 zkušební pilot Harvey Grey vystavil stroj ztrátě vztlaku, letadlo se převrátilo a ve výšce 4900 metrů vstoupilo do nevratné vývrtky. Pilot se dokázal katapultovat, ale první prototyp byl zničen.
Práce pokračují
Společnost Curtiss postavila druhý a třetí prototyp a testování pokračovalo dál. Ale navzdory značnému úsilí pro řešení nedostatků letadla se nedařilo odstranit problémy, jako bylo špatné zotavení z přetížení, nedostatečné chlazení motoru a výkon, který zůstával horší než u stávajících konvenčních konstrukcí letadel. Tou dobou už navíc létal proudový letoun Bell P-59 Aircomet a začínalo být jasné, že vrtulové stíhací letouny dosluhují a budou plně nahrazeny proudovými stroji.
V květnu roku 1945 byl třetí XP-55 vybrán k vystoupení na letecké show, která se konala na letišti Wright Field u města Dayton ve státě Ohio. Po nízkém průletu spolu s P-38 a P-51 se pilot William C. Glasgow rozhodl předvést pomalý výkrut, ale ztratil výšku a před davem diváků se s letounem tragicky zřítil na zem. Po nárazu stroj vybuchl, přičemž hořící trosky dopadly na zaparkované civilní vozy. Pilot zahynul, stejně jako čtyři civilisté na zemi.
Tato nehoda byla jedním z posledních hřebíků do rakve pobláznění armády pro experimentální a neortodoxní stíhací letouny. Program XP-55 byl ukončen a druhý prototyp XP-55 Ascender tak zůstal jediným zbývajícím exemplářem tohoto neobvyklého stroje. Letoun se dochoval dodnes a je vystaven v leteckém muzeu Air Zoo v Kalamazoo v Michiganu.
zdroj: Historynet, Skytamer, National Air and Space Museum, Defense Media Network
