Murphyho zákon „může-li se něco pokazit, pokazí se to“ platí univerzálně, a bankovní loupeže nejsou výjimkou. A čím větší tým je, tím větší je pravděpodobnost individuálního selhání. A také práskačů. Proto je ideální počet důvěryhodných spolupachatelů roven nule a největší šanci na dlouhodobý úspěch bez trestního postihu mají operace prováděné sólo.
Jedna bankovka vyšší denominace obvykle váží okolo 1 gramu. Vzít si z trezoru milion bankovek? To abyste si pořídili pořádný přívěs za auto. Přesto se v krimifilmech gangsteři, v převlecích a s brokovnicemi, chovají, jako by tašky plné peněz nic nevážily. Jak rychle a jak dlouho vydržíte běžet, řekněme, s 35 kilogramy na rameni špatně zavěšené zátěže?
A proto nejsou troubové a netahají se s jednodolarovkami, že? Kdepak. Snaha brát peníze o nižší nominální hodnotě je naprosto zřejmá. Jejich čísla se totiž evidují až jako poslední. A je dost trapas mít po akci kufr plný peněz a nemoci s nimi nikdy nikde zaplatit. Což nás vede k další otázce.
Kolik peněz je v trezoru banky?
Přeci plné vagóny? Ne! V současnosti se většina transakcí provádí elektronicky, takže je pod časovým zámkem v každé finanční instituci vlastně jen docela skromná hotovost. Byť tudy protékají miliony, peněz tu moc nebývá. Na to, abyste z bank vytloukli skutečně velké peníze, byste se museli hodně nachodit, hezky od pobočky k pobočce.
Možná namítnete, že právě proto se chytře plánující zločinci soustředí na velké akce. Jenže takhle to vážně nefunguje. Vždycky je (pro zločince) bezpečnější pokoušet štěstí na tuctové pobočce, lokální poště nebo v regionálním muzeu, než se zkoušet dobývat do Fort Knoxu nebo Metropolitního muzea. Zisk je sice menší, ale rizika také. Asi o 1000 %.
Je v tom i kus logiky: proč krást třeba největší diamant světa, když jej pak musíte rozřezat na stovky malých kousků? A těch krádeží uměleckých předmětů a artefaktů nevyčíslitelné ceny je proto také jako šafránu. Notoricky známé a proslulé kousky je totiž kumšt zpeněžit. Monu Lisu u překupníka v zastavárně neudáte.
Likvidace zabezpečení ve vteřinách
Lámání hesel po chvilce datlování do klávesnice? Mimo realitu, pokud tedy heslo neznáte dopředu. Vůbec ono „prolamování“ systému vypadá ve skutečnosti dost jinak, a jeho schopnost třeba vypnout jen určité senzory a detektory, je postavená na hlavu. Prokopat tunel do sklepení trezoru? To je práce na celé dny.
Zesílené ocelové mříže? S high-tech titanovo/diamantovou/vesmířanskou bruskou a pořádným agregátem žádný problém. Jenže tahle mašinka stojí nejspíš víc, než kolik bude uvnitř trezoru, a váží tunu. Cha! A teď do bezpečnostní kamery nastříkáme sprej. To jsme jim to dali. Jenže při on-line digitálním přenosu tohle cvičení nedává smysl.
Rukojmí? Když se něco pokazí, tak ve filmových scénářích obvykle braní „živých štítů“ nechybí. Gangsteři se tomu ale překvapivě často do poslední chvíle vyhýbají. Proč? K těm 15-25 letům, které jim hypoteticky hrozí, přidá rukojmí dalších 10 let. V součtu doživotí. Mimochodem, v pěti amerických státech (od Colorada po Missouri) je za to trest smrti. Rukojmí nebrat!
Kde spočinou mistři zločinu po akci?
Geniální stratégové a plánovači, promýšlející každý detail bankovní loupeže s přesností šachových velmistrů? Pokud by tomu tak bylo, proč 70 % bankovních loupeží skončí naprostým debaklem? A ta pokojná dovolená v Karibiku pod falešnou identitou? To asi nehrozí, když je úspěšnost dopadení bankovních lupičů kolem 86 %.
Bankovní loupeže jsou sice romanticky vděčným námětem scénáristů, ale ti, kteří se o ně regulérně za hranou zákona pokouší, moc velcí chytráci nejsou. Spíš zoufalci ve finanční tísni. Nápad dojít si pro peníze tam, kde podle všeho mají hnízdo, je prostě hodně tuctový.
