Když máte pravidelný a neomezený přísun peněz, dokážete mnohé. Třeba z toho, co bylo ještě před 2500 lety jen na pobřeží izolovanou rybářskou vesnicí, vytvořit úchvatnou moderní metropoli, nad kterou v údivu žasne celý svět. Z financí za ropu vyrostly v Emirátech skutečně neuvěřitelné věci: paláce, hotely, umělé ostrovy, tropické zahrady, zasněžené sjezdovky. Vypadá to jako zázrak, vítězství lidstva a technologie nad osudem a nehostinnou pouští. Jenže Dubaj není ani zdaleka pohádkovým městem, a když už jednou prohlédnete její pozlátko, začne vás jímat hrůza z toho, co se tu každým dnem odehrává.
Ropa a exkrementy
Jen malý příklad k nastartování kritického myšlení: za 1,5 miliardy dolarů vystavěný kolos, famózní Burj Khalifa, je se svými 828 metry nejvyšší stavbou světa. Tahle budova ale není napojena na centrální kanalizaci, takže odtud musí každý den dvoukilometrová fronta cisteren odvážet 15 tun splašků kamsi do pouště. A přesně takhle funguje celá Dubaj. Když na to máte, můžete se tu opájet světovými nej. Ale prakticky všechno tu stojí na penězích z ropy; blahovůli těch, kteří jimi disponují. A nakonec na otrocké práci lidí, kteří čtyřiadvacet hodin denně přečerpávají cizí fekálie.
Dubaj není jeden svět, ale hned tři. Ten, který vidí turisté, je mile líbivý. Od něj je naprosto izolovaný ten, v němž žijí ve svých palácích šejkové. Připomíná pohádky Tisíce a jedné noci. A třetí? Zahrnuje úzce vymezený prostor, v němž přežívají novodobí otroci, do Emirátů za prací migrující lidé. Tvoří 90 % obyvatelstva, respektive na 1,4 milionu skutečných Emiráťanů jich připadá okolo 10 milionů. Pochází převážně z Indie, Pákistánu, Bangladéše, Filipín. Nemají statut občana a pas jim seberou jejich zaměstnavatelé hned po připlutí do země. K čemu by jim také byl.
Novodobé otroctví se od starého tolik neliší
Jejich údělem je se tu udřít, aby Dubaj a její krásná architektura mohla fungovat a růst, aby paláce mohly být překrásné a nebe se dotýkající hotelové apartmány ohromovaly turisty z celého světa. Za jakou cenu? V zemi, kde žije 52 000 dolarových milionářů, dřou námezdní síly do úmoru v průměru za 6750,- Kč měsíčně. Namačkaní v barákových koloniích si mohou u jedné toalety pro padesát lidí nechat o hygieně, sprše nebo klimatizaci (přes den je 48°C) jen zdát. Pracují 12 hodin denně, šest dní v týdnu, bez odpočinku, ochranných pomůcek. Jídlo si musí platit z výplaty, lékařská péče neexistuje.
Před stoletími zavedenému a zde stále platnému systému „nájemní práce“ se tu říká kafala. Jako nekvalifikovanou pracovní sílu, univerzálního dělníka, si vás a pár tisíců dalších nebožáků adoptuje nějaký zbohatlík. Který vás dopraví do země, zaplatí vám víza a přesune na libovolnou práci. Je na něm, co a kde budete dělat, jak dlouho a za kolik. Patříte mu, dokud vás nepropustí nebo si vyděláte na cestu zpátky. Kdy to bude? Řekněme, že pro 500 Indů, pracujících v roce 2005 na stavbě Burj Khalifa, byla sebevražda tou kratší cestou.
Mrtví: v průměru 16 za den
Proč sebevražda? Trable importovaných lidských strojů místní šejky nezajímají, stejně jako pracovní nehody. Že jsou pavilony EXPO přenádherné? Ano, a byly rekordně rychle vystavěné. UAE přiznala 6 mrtvých a 72 vážně zraněných dělníků. Skutečnost je ale nejspíš mnohem horší. Vždyť jen Indie „postrádá“ od roku 2014 zprávy o osudu dalších 34 000 dělníků. Podle lidskoprávních aktivistů zahyne v Dubaji v důsledku katastrofálních bezpečnostních podmínek a kvůli totálnímu vyčerpání 16 dělníků denně.
Až se tedy budete jednou na luxusní dovolené v Emirátech podivovat kráse zdejší architektury a zázrakům v poušti, myslete i na to, že tuhle krásu zaplatila ropa a cizí krev. Za každým zdejším klenotem stojí stovky, tisíce zbídačelých existencí.
zdroj: Migrant-Rights, Gizmodo, Reuters, Middle East Eye, Business & Human Rights Resource Centre, The Caravan
