Sbírat se dá ledacos, třeba kartičky hokejistů. Problém je, když své sbírce přisoudíte větší hodnotu, než jakou má reálně pro ostatní nesběratele. A její cenu pak hodláte znásobit spekulací. Což se začalo dít v roce 1634 v Nizozemsku. Propukla tu nefalšovaná Tulipánová mánie, a cibulky některých odrůd, vzácných a limitovaných edicí, se tu prodávaly za desetinásobek roční mzdy. Prachy, které floristickými burzami roztáčely kolo navázaných investic, ale nemohly růst do nekonečna. Krize byla na spadnutí, i když to ještě nikdo netušil. Na záměr zřízení pětihektarového tulipánového pole vám banky rády půjčily, cibulkami v depozitu se dalo ručit, s cibulkami se dalo nakupovat zboží…
Věci bez reálné hodnoty
Jenže ony tolik drahé cibulky se staly „jen“ obyčejnou okrasnou kytkou, jakmile jste je zasadili. Nedržely svou hodnotu, kterou bylo třeba splácet. Cibulky také aspirovaly na to stát se alternativní měnou. Bez dalšího krytí, podléhající časem zkáze. V určitý moment, o tři roky později, tak situace dospěla do kritického bodu. Holanďani si uvědomí, že ony převzácné cibulky tulipánů stojí asi tolik, co puberťákem načmárané NFT nebo bitcoin. Nic. A probuzení z nesmyslné sběratelské mánie jim přineslo národní bankrot, komplikovaný probíhající Třicetiletou válkou. Cibulky je nakonec přišly hodně, hodně draze.
Optimismus nahrává podvodníkům
Jestli by něčím bankéři neměli trpět, tak přemírou optimismu. Aby to nedopadlo jako v dekádách po roce 1760. Obřím generátorem zisku se tehdy staly majetky v koloniích. Na každé nákladní lodi, která vám dovezla zboží, řekněme z Indie, jste vydělali balík. Skoro se na to dalo vsadit. Mohli jste si od banky půjčit na vypravení takové lodi, a přitom ručit ziskem z nákladu, který ještě ani nedovezla. Horší bylo, když potom loď nedorazila zpět. Nebylo čím splácet. Tenhle krok pak obešel Alexander Fordyce, který si začal ve velkém půjčovat, aniž by se kryl budoucím ziskem. Prostě si jen půjčoval a nevracel, a žádné lodě do kolonií neposílal.
Systém byl zaběhlý a londýnské banky nepočítaly s tím, že někdo „jen tak“ nebude chtít splácet. Stále bohatší Fordyce si takhle půjčovat všude. Než zmizel za hranicemi. Nastala panika, protože peníze za nic chtěli rázem všichni. Věřit se pak nedalo ani věřitelům. Banky omezily limit na půjčky, nasadily vyšší úroky, lidé začali houfně vybírat úspory od bankrotujících finančních institucí… a za chvilku se kvůli jednomu kujónovi hroutí bankovní systém Anglie, Skotska i Nizozemska. Zboží z dovozu přestalo být danou jistotou. Navíc se kvůli snaze o osamostatnění cuká Amerika. Krach vyvolá krizi, krize válku. Optimismus se bankéřům silně nevyplatil.
Akcie nebo jen toaletní papír?
Bankrotovat uměli i Francouzi, a to hezky ve velkém stylu. Inženýrem jejich zkázy se s podporou krále stal „zázračný“ ekonom John Law. Jeho nápad? Investujte do budoucího zisku kolonie v Louisianě: Kupte si akcie na podnik s návratností 3600 %. V čem byl háček? Ono jich bylo víc. Předně, Francie tehdy přecházela na tištěné peníze, kterým lidé moc věřit nechtěli. A tyhle peníze tiskl v mincovně pan Law. Ten samý chlapík, který současně tiskl akcie podniku, který měl u Mississippi vynášet miliardy. Byl univerzálním bankéřem, regulátorem i dozorcem, který kontroloval domnělou výši vlastních výnosů, vyváženou inflací peněz, které si vyráběl.
Problém byl i v tom, že do Louisiany reálně nedoplula žádná loď s osadníky, kteří by to tam měli zvelebit a generovat zisky. Byla to totální bouda. Když se sesype, nechtějí Francouzi na hodně dlouho slyšet o papírových penězích, akciích nebo bankách. A ani o svém králi, který je všechny přivedl na mizinu. Ve vzduchu je cítit závan revoluce. Jediné, co Law dokázal, bylo aktivovat supersílu lidské hlouposti a chtivosti v neuvěřitelně lákavém schématu, čímž přivedl do bankrotu celou Francii. Byl to ve své podstatě mechanismus, na kterém staví nejrůznější spekulanti svůj byznys dodnes.
A tak stále dokola
Že tyhle historické epizodky nemají se současností mnoho společného? Černý čtvrtek na burze ve Wall Street v roce 1929 nebyl nic jiného, než prasknutím bubliny. Za následnou desetiletou Velkou krizí stála přehnaná optimistická očekávání a dotovaná inflace, ropnou krizi v 70. letech nastartoval „propad dodávek zboží z kolonií“, respektive rozhodnutí OPEC nedodávat Američanům ropu. A krize z roku 2008 byla bublinou – recesí, za níž stojí chtiví spekulanti, operující s hodnotou hypoték.
zdroj: Mises Institute, Investopedia, Money Week, Byte Start, JSTOR
