Co vlastně znamená Kamikaze? V roce 1281 si naplánovali Mongolové (už podruhé) výlet na japonské ostrovy, které chtěli připojit ke své říši. Tisícovka plavidel a armáda 150 000 nájezdníků, proti kterým Země vycházejícího Slunce mohla nasadit leda pár stovek samurajů. Tak proč se dnes v Tokiu nemluví mongolsky? Do kotvící invazní flotily před vyloděním nečekaně udeřil tajfun a útočníky naprosto anuloval. Onen zázračný tajfun byl pojmenován kamikaze – Božský vítr. Zachránce ostrovů i národa.
Tady už pomůže jenom vichr z hor
Situace za 2. světové války, v jaké se nacházelo japonské císařství roku 1945, nebyla nepodobná mongolské eskapádě. I ti nejfanatičtější generálové věděli, že už je prakticky dobojováno. Část japonské armády byla ještě rozptýlena v Číně, něco málo po ostrovech Pacifiku, ale už citelně chybělo loďstvo i letectvo. A také suroviny, průmysl, palivo, munice, zkrátka všechno. Invaze, končící potupnou prohrou, se přitom jevila být neodvratitelná. Jedinou šancí, spasením, mohl být další Božský vítr.
Předpověď počasí ale nic takového nehlásila. Proto Japonci nasadili do boje vlastní verzi kamikaze. Sebevražedné prostředky, kde se řidič/navigátor v jedné osobě stal poslem, přinášejícím bílým ďáblům smrt. Oficiálně se jednalo o Tokkótai, Zvláštní jednotky Šinpú. A patřili k nim nejen piloti, ale i námořníci v motorových člunech kaiten a jednomužných ponorkách, manuálně řízených torpédech.
Na křídlech Štěstěny
Vzhledem k tomu, že s naváděnými raketami se tehdy jen experimentovalo, to nebyla úplně špatná strategie. Pokud totiž dokážete potopit celou bitevní loď nepřítele jen tím, že do ní zapíchnete letadlo naložené tunami trhavin, a stát vás to bude všehovšudy jednoho dobrovolníka? Jasná výhra. Obětovat svůj život za vlast a císaře přitom bylo svatou povinností, otázkou cti i kodexu válečníka. Přesto to s tou dobrovolností lidských rozbušek nebylo úplně stoprocentní. Během zhruba pětiminutového náboru k Šinpú jste museli, před celou svou jednotkou, vyslovit jedno ze tří rozhodnutí.
a) Ano, chci dobrovolně, s nadšením a rád nastoupit. b) Chci se přidat c) Nechci se přidat. U první varianty vám vaši spolubojovníci zatleskají (protože nemusí nastoupit oni). U druhé rozhodne kolektiv o tom, jestli jste pro bojeschopnost jednotky postradatelní. A u třetí? Řekněme, že jste právě přišli o úctu, respekt a sounáležitost. Což bylo něco, co jste si v japonské armádě budovali celý život. Takže i když byla volba otevřená, za c) neřekl prakticky nikdo.
Ani sebevrazi už nemají čím létat
Klasické dilema sebevražedných oddílů souviselo i s tím, koho obětovat. Mládí totiž znamenalo budoucnost, stáří zase zkušenosti. A Japonci už neměli odkud brát. Přesto dokázali dát dohromady přes 4000 dostatečně odhodlaných pilotů (původně počítali s 11 000). Jenže letuschopných strojů, využitelných pro „zvláštní útoky“, nebylo v záloze víc než 2000. A další zádrhel? Pilotované bomby Óka nebyly stavěné na manévrování.
Do oblak je většinou vynesl jiný stroj, aby pak většinou „doplachtily“ po dráze do cíle. Byly to velmi pomalé, neozbrojené a neobrněné terče, které nebylo pro protiletadlovou obranu zvláštním problémem sundat z oblohy. Ostatně, většina konstrukcí sebevražedných letounů byla ze dřeva, protože kov už byl drahý. Na 2000 obětovaných pilotů kamikaze tak nakonec vyšla dost nevalná bilance 50 potopených lodí.
Dá se ale říct, že většina z nich byla, navzdory minimální tréninku a průpravě, smířena se smrtí. Dokládají to jejich dojemné dopisy na rozloučenou, pro manželky a členy rodiny, které sepisovali před misí. Věřili, že je to správná cesta. Při posledním letu pilot kamikaze zacílený na terč obvykle vysílal nepřerušovaný signál Morseovkou. Takže když se z éteru odmlčel, věděli všichni, že už je na druhé straně. A pokud mu zrovna přálo, vzal s sebou pár stovek dalších. Ve skutečnosti se „trefilo“ méně než 10 % sebevražedných strojů.
