Život na palubě lodi US Navy nikdy nebyl luxus. Dokonce i na nejmodernějších válečných lodích současnosti je pobyt stísněný. Přestože jsou dnes lodě daleko vybavenější, během 2. světové války měli námořníci, brázdící oceány, životní podmínky naprosto odlišné od těch současných. Ponorky byly tehdy o nějakých 20 metrů kratší a třídy Gato a Balao, které americké Námořnictvo během 2. světové války používalo, měly pouze třetinový výtlak oproti moderní třídě Virginia.
Život v přetlakovém kontejneru
V tomto malém prostoru se muselo naskládat 60 až 80 mužů posádky. Spolu s nimi pak veškeré vybavení a zásoby potravin na předepsanou dobu 75 dní. Každý člen posádky tak měl k dispozici asi 30 cm³ osobního úložného prostoru. Samozřejmostí byly palandy, rozptýlené po celé ponorce, včetně torpédové místnosti. Do té se na přídi nacpalo až 14 mužů a spolu s nimi 16 torpéd.
10 minut na jídlo
Ponorka takové velikosti jednoduše nemohla vyhovět všem potřebám pro dlouhou hlídku ve vodách oceánu. Posádka ukládala krabice s jídlem a vybavením kamkoli se dalo, včetně sprch a strojovny. Jedna pozitivní věc se ale našla – kvůli nebezpečné a vyčerpávající povaze služby na ponorce dostávala posádka to nejlepší jídlo, jaké bylo námořnictvo schopné nabídnout. Našlo se i místo na malý mrazák se zmrzlinou, což byl takový luxus pro muže na palubě.
Moc času na zábavu si to užít ale nebylo a muži měli štěstí, když dostali na jídlo 10 minut času. Kuchyní totiž musely projít během krátké doby tři „směny“ a porce také nebyly nic moc.
Ve dne noc, v noci den
Ponorky se řídily přísným rozkazem nevynořovat se během dne, pokud se nacházely 500 mil od japonského letiště, aby se zabránilo leteckému pozorování a útoku. V počátcích války v Pacifiku to tak znamenalo skoro všude, protože Japonci měli pod kontrolou rozsáhlé oblasti oceánu. Ponorky tak zůstávaly ve dne pod hladinou a vynořovaly se v noci. Kvůli tomu mnoho posádek přehodilo svůj rozvrh a denní rutiny provádělo v noci. Námořníci to nazvali „going into reversa“ a mohli tak využít času, kdy bylo podmořské plavidlo pod otevřeným nebem.
Jako v sauně
Nadýchat se čerstvého vzduchu bylo jako požehnání, protože vlivem dlouhých hodin chodu dieselových motorů se ponorka rychle vytopila. Teplota ve strojovně stoupla přes 40 °C, než se horko rozšířilo do celé ponorky. K tomu je potřeba si představit 80 pracujících a dýchajících mužů. Vzduch uvnitř se tak zkazil velmi rychle. Že kyslík ubývá posádka poznala tak, že bylo kvůli jeho nedostatku obtížné zapálit cigaret. Zapalovač zkrátka jen škrtal.
Nekonečný zápach
K tomu všemu bylo minimum vody na koupání. Dlouhé patroly na moři znamenaly, že se většina mužů sprchovala jednou za 10 dní. Prádelna tady žádná nebyla. Tyto životní podmínky tak vyvinuly na ponorkách typický zápach: kombinace nafty, potu, cigaretového kouře, hydraulické kapaliny, vaření a splašků. Starší ponorky z období 1. světové války si proto vysloužily přezdívku pigboats. Bez potřebného větrání byla „vůně“ spíše ještě horší, než prasečák. To vedlo navíc k plísním po celé lodi, stejně jako koloniím švábů, které posádky nikdy nedokázaly zcela vyhubit.
Extrémní nebezpečí ze všech stran
Jakoby životní podmínky na palubě ponorek nestačily samy o sobě, musely pak posádky pronikat do nepřátelských vod, většinou naprosto osamocené, a útočit na nepřítele. Ponorky většinou mířily na menší čluny, jako minolovky nebo korvety, ale někdy se dostaly do křížku s bitevními loděmi. Jakmile byla ponorka spatřena, lodě nepřítele se ji pokusily zlikvidovat pomocí hlubinných pum.
Z 263 ponorek, které US Navy používalo během 2. světové války, bylo 41 zničeno nepřítelem. Dalších 11 bylo potopeno kvůli nehodám z jiných důvodů. To znamená, že byla ztracena jedna z pěti ponorek. Služba pod hladinou se stala jednou z nejnebezpečnějších během války, ale není to nic v porovnání s německými ponorkami U-Boot. Být na jejich palubě bylo ke konci války jako rozsudek smrti.
Zasloužený obdiv
Další nebezpečí, kterému posádky ponorek čelily, byla možnost, že se stanou terčem vlastních torpéd. První torpéda Mk. 14 měla tendenci se vracet v kruhu, aby zasáhla ponorku, která je vypálila. Nejméně jedno plavidlo, USS Tang, bylo potopeno právě tímto způsobem. I přes nebezpečí byly ale americké ponorky úspěšné a posádky v Tichomoří potopily téměř 1400 japonských lodí různých typů. Posádky ponorek také zachránily z moře 504 sestřelených letců a evakuovaly klíčové osoby z nebezpečných oblastí.
Na zvláštních misích se ponorky přibližovaly k nepřátelských břehům a v několika případech použily 5ti palcové palubní zbraně k bombardování nepřátelských pozic. Odvaha posádek ponorek vešla během 2. světové války ve všeobecnou známost. Vyznamenání za mimořádné hrdinství v boji proti ozbrojenému nepříteli, tzv. Presidential Unit Citation, bylo uděleno 36 x právě posádkám ponorek. Tito muži stanovili tradici služby a odvahy, kterou provádějí americké ponorkové posádky do dnešních dní.
