Ne že by se vyloženě nesnažili o vítězství, ale zredukovat zápas o svou existenci na šestitýdenní masakr, zakončený neslavně potupnou kapitulací, to se Francouzům vážně moc nepovedlo. Někdejší prvořadá evropská velmoc dostala od nacistů tak drtivou lekci, že její válkou zbídačelý lid měl prve sám co dělat, aby nepomřel hlady. A byli to nakonec ti ukrutní a dokonale organizovaní Němci, kteří se postarali o to, že Francouzi hladomorem přece jen nevymřou. Což nepotěší. Odboj, La Résistance, jakkoliv roztříštěný a izolovaný, skutečně neměl na podzim 1940 pro Francouze žádnou prioritu. Všem šlo o holé přežití, konsolidaci vlastního bytí. Nikoliv o národ nebo jeho nezávislost. Nakonec, k čemu taky nějaký odboj, umírání už přece bylo dost. Nebo ne?
Generál volá do zbraně marně
Význam předchozí řečnické otázky podtrhovalo dosavadních 90 000 padlých a 2 miliony zajatých vojáků. Synů a otců, kteří se zatím pořád nevrátili nebo nevrátí už nikdy. A pořádnou paseku udělal také úprk zbývajících bojeschopných mužů kamsi do zahraničí i systematické zatýkání nepohodlných osob tajnou policií. Čistě geograficky: sever Francie až po Paříž skončil pod okupační správou Němců, na jihu se udržela kolaborantská vláda z Vichy, spoluřízená Třetí říší. Za Francii tedy neměl kdo bojovat, a vlastně ani kde. Takže když se z Británie prohlásil generál Charles de Gaulle vrchním velitelem svobodných Francouzů a vyzval všechny zbývající věrné k boji proti nepříteli, lid jeho země moc necítil potřebu mu naslouchat. To se mu to kecá, když je za kanálem!
Německá okupace byla pro Francouze zlá…
…to ano, ale proti tomu, co nacisté dělali třeba v Polsku, to bylo jen takové drsnější pohlazení. I proto vnímali ztrátu suverenity jako ne až tak podstatnou záležitost. Němci zavedli přídělový systém a dali dním nový řád a náplň; jejich tajná policie odfiltrovala z populace nebezpečné živly a zbavila je Židů. To šlo snadno, protože francouzská většinová populace byla už před válkou otevřeně antisemitská. Ale kdo sekal latinu, neměl se vyloženě nedobře. Takže se ti skutečně první odbojáři rekrutovali jen z těch, kterým šlo opravdu akutně o život. Nacionalisté, revoluční komunisté, Židé, uprchlíci z nucených prací a z celé Evropy, členové hnutí Brutus, španělští maquis, Nizozemci, vojenští zběhové ze zajateckých táborů. A hlavně ženy, na což se dost často zapomíná. Mužů totiž bylo ve Francii pomálu.
Tenhle odboj není pro Francouze
La Résistance, francouzské hnutí odporu, tak většinou zprvu vůbec netvořili Francouzi. A podporu těmto „radikálům“ skrytě vyjadřovalo méně než 2 % domácích obyvatel. Jednak ze strachu, ale také proto, že ideologie za těmito nestejnorodými skupinami byla velmi rozdílná. Pokud jste byli antisemitou už před válkou, nebudete teď přece podporovat židovské odbojáře, když tu Němci dělají pořádek! A jako konzervativec nebudete pomáhat komunistům, kteří by z Elysejského paláce po válce beztak udělali nové mauzoleum pro Lenina. Ano, Francie měla sice jednoho společného nepřítele, ale už nikoliv společný cíl a velitele. A jednotlivé skupinky odbojářů si uměly jít po krku navzájem.
Za Francii, ale v britském žoldu
Garantem méně či více ochotné spolupráce různých seskupení francouzského odboje se stali až Britové (a sekce F jejich Oddělení pro zvláštní operace), která začala směňovat know-how, výzbroj a zásoby výměnou za zpravodajské informace a diverzní akce. Jinak by se nejspíš slavná La Résistance vybila mezi sebou nebo by byla zlikvidována udavači Gestapa. Od Britů to mimochodem bylo velmi prozaické gesto, protože problémy ve francouzském týlu brzdily nástup Němců k invazi na jejich ostrovy. Ale posléze se už etablovaná hnutí odporu mohla postarat i o přípravu Dne D a vylodění Spojenců v Normandii. To už je rok 1944 a celý odboj je dost módní záležitostí. Francouzi mají jasno, že se vítr obrací, a odporem proti Němcům se hrdě chlubí každý. Podporu odboji víceméně otevřeně hlásí přes 85 % obyvatel.
Každý chce být partyzán. Když je po válce
Po válce se o uznání, medaile, důchody a výsluhy odbojářů a partyzánů ve Francii přihlásí 700 000 osob. Archivy La Résistance jich přitom vedou v patrnosti jen kolem 400 000. Francouzská vláda rozpoznává reálné zásluhy u 220 000 osob, a Britové přitom dobře vědí, že hrdinů z Francie, se kterými aktivně spolupracovali, mají v kartotékách méně než 75 000. Když bude prezident De Gaulle po válce rozdávat 1038 vyznamenání nejvýznamnějším osobnostem odboje, ocení jen 6 žen, minimum cizinců, Židů a komunistů. Tedy určitě ne ty, kteří jako první vyslyšeli jeho volání. Francouzi dokázali prohrát válku a nechali si ukrást zemi. A po válce pak „ukradli“ uznání těm, kteří se o její osvobození zasloužili nejvíc.
zdroj: Grunge, BBC News, The Guardian, The Daily Beast, LA Times, University of Oxford, NY Times
