Sluncem zežloutlé letáky, popisující hledané zločince, jsou neoddělitelnou kulisou každého westernu. Palcový titulek Wanted upozorňuje na jméno hledané osoby a pod ním je černobílá podobizna desperáta. Nutný nápis Reward, odměna, se hlásí kulatou sumičkou, zakončenou symbolem dolaru. A k tomu ještě dovětek: Živý nebo mrtvý! Klasika, ale skutečnost byla jiná. Lovci odměn, jako King Schultz z Nespoutaného Djanga, vlastně neexistovali.
Je to z větší části výmysl groteskních šestákových dobrodružných románů z 20. a 30. let minulého století, a pak tuctových kovbojek z Hollywoodu. Zákony Divokého západu byly možná drsné a rychlé, ale rozhodně měly větší řád a propracovanější systém spravedlnosti. Stačí se nad tím jen trochu zamyslet.
Klobouk by měl, ale…
Černobílá silueta obličeje v širokém stetsonu či sombreru na fotografii by stěží mohla sloužit k identifikaci skutečné osoby, a padouši, po kterých pásli muži zákona, si rádi neříkali jménem, které bylo psané na letáku. V zemi bez dokladů a občanek by nepromyšlené zveřejnění odměny 5000 $ za dopadení nějakého Krvavého Billa snadno způsobilo masakr. Poctiví občané by s vidinou pohádkového jmění začali likvidovat všechny podezřelé cizince v klobouku, co zrovna přijeli do saloonu. A takhle spravedlnost nevypadá.
Soudní dvory tehdy zhusta vypisovaly dolarové odměny jen na „informace vedoucí k dopadení“. S tím, že když podezřele vypadajícího pistolníka zahlédnete, máte to urychleně říct šerifovi, muži zákona. Nikoliv se pokoušet dopadnout gangstera na vlastní pěst. Putující lovci odměn jsou proto mýtus.
Seznamka na divoký způsob
Výzvy s tučnou odměnou, popisující hledané osoby, pochopitelně existovaly. Ale nevycházely z tiskáren soudních dvorů. Byly dílem profesionálních detektivních agentur. Třeba Fergusonovy nebo Pinkertonovy společnosti. A ve své podstatě je nepoužívala jako lapače zloduchů, ale spíš jako odpuzovače. Do města, kde na každém nároží visí leták s vaším jménem, se prostě schovat nepojedete. Proč to všechno? Najímaly si je za provizi agentury, zajišťující soudní kauce. Na stejném principu, jako dnes.
Nechtějí vás zabít. Teď ještě ne
Když jste dopadeni při (zlo)činu, nemůžete hned viset. Nejprve musí proběhnout soud, musíte mít obhájce, je třeba shromáždit důkazy a porotu. A to trvá. Ten čas – protože formálně ještě odsouzení nejste, jen obvinění – nemusíte strávit v cele. Můžete se pohybovat na svobodě, ale spravedlnost potřebuje záruku, že k soudnímu líčení dorazíte. Proto zaplatíte kauci.
Čím vážnější je obvinění, tím vyšší je kauce. Při obvinění z vraždy nebo vyloupení banky jsou to klidně desetitisíce dolarů. Takové peníze nikdo při ruce nemá, ale zaplatí je za vás ta kauční agentura (a vy jí pak vrátíte 10 – 20 %). Je to něco jako pojištění s vysokým úrokem. Takže když po vyplacení kauce zmizíte, agentura chce své peníze zpět. A proto za vámi pošle třeba Pinkertony, kteří v tom už umí chodit. Všem zúčastněným jde o peníze, ne o spravedlnost, protože soud s vámi ještě ani neproběhl. A proto vás nikdo nechce „živého nebo mrtvého“.
Zatykač a odměna na hlavu? Ne!
Letáky informovaly veřejnost o jejich povinnosti hlásit podezřelé osoby; neskrývat je a nepomáhat jim; podbízely se odměnou za informace vedoucí k dopadení hledaných. S razantní „dolary za hlavu“ a odevzdáváním těl desperátů přišly až kovbojky. Ty propojily termíny zatykač (soudní příkaz k zadržení osoby) a vypsané odměny do jednoho funkčně nesmyslného celku. Lovci odměn tak v nám známé podobě neexistovali.
Představitel takové filmové role by se nejspíš velmi podivil, že se mu místo měšce dolarů se dostane soudního procesu za úkladnou vraždu, přestože sejmul padoucha. Letáky s odměnou na nárožích totiž k vybíjení zločinců nevyzývaly.
