Pro své ruské protivníky mají němečtí vojáci na východní frontě během 1. světové války jen ostrou munici. Je to oboustranné, vzájemné. Carští a císařští se prostě neshodnou na ničem, a nezdá se, že by měla být zima roku 1917 v něčem jiná. Jenže z válečné absence mužů v lidmi zasídlených oblastech tehdy těží ještě někdo. Vlci. A to tak děsivě, že jsou zasněžené vesnice Běloruska a Litvy v jejich totálním obležení. Smečky dravých šelem narušují zásobovací linie, přepadají spojky, napadají slabší jednotky, likvidují civilní zázemí. Němci a Rusové tehdy uzavřou neočekávané příměří, aby – často i spolu, bok po boku – mohli nejprve zatočit se šelmami, než se do sebe budou zase moci pustit.
Kudy (v mrazech) z lesa ven?
Zima umí být hodně nekomfortní klima pro válku, o čemž se přesvědčí britští a němečtí piloti, kteří se vzájemně sestřelili během kampaně v Norsku. Pochopitelně, že by se mohli ve vánici zasněženého lesa nahánět do omrzení, ale jejich šance na přežití mrazu by se tím limitně blížila nule. Klíčem k zachování životů je vzájemná spolupráce. Proto uzavřou příměří, rytířskou dohodu, alespoň na dobu, než se dostanou zpátky do civilizace. Němečtí piloti nakonec skončí v zajetí, ale na podmínky v kanadském kempu si rozhodně nebudou stěžovat. Jejich přátelství s britskými nebeskými souputníky nakonec přečkalo válku.
Američané + Němci vs. Němci
Že k sobě piloti znesvářených stran mají na zemi blízko, se dá trochu očekávat. Ale že by se spojila americká pěchota s německým wehrmachtem, aby to nandali fanatikům z jednotek SS? Přesně tohle se ale událo u zámečku Itter v Rakousku. Nachází se tu zajatecký tábor, který Amíci po krátkém vyjednávání obsadí prakticky bez boje. Je 5. května 1945 a místní němečtí pěšáci už mají války dost. Všechno ok? Ne. K vesnici a zámku se totiž přibližuje silná jednotka SS, která se rozhodně nikomu vzdát nehodlá. A chce popravit i spolubojovníky, kteří se podle nich zbaběle vzdali. Zámek proti nim tak budou hájit Američané a Němci. Úspěšně.
Mír na boj se společným nepřítelem
Některá příměří jde oslavovat jako dočasná vítězství lidskosti, na jiná se dá pohlížet spíše nehezky. Což je i případem dílčí kampaně v Jordánsku, kde proti sobě stojí novozélandští (tj. britští) vojáci a Turci. Háček je v tom, že místní arabské obyvatelstvo má plné zuby osmanské, potažmo britské nadvlády. A využijí válečné vřavy a zmatků k vlastní revoluci. Britové i Turci chtějí mít klid na sebemasakrování, a proto uzavřou dočasný smír, aby nejdřív společně zlikvidovali ony nepokojné povstalce. Britové a Turci na tuhle spolupráci při potlačování vzpoury dodnes dobře vzpomínají, ale pro Jordánsko to byl velmi černý den.
Chvilka vánoční pohody
Také vám někdy přijde, že kolem štědrovečerního stolu vládne napjatá atmosféra? Inu, Vánoce dávají lidské psychice zabrat. Kolem slavnostní hostiny Fritze Vinckena, farmáře z Hürtgenského lesa, by se dala nálada krájet pilou. Jednak okolo zuřila válečná operace, při níž se německá armáda naposledy pokusila rozbít postupující linie Spojenců, takže posezení bylo i s ohňostrojem. A navíc na dveře jeho domu zaklepala hlídka na kost zmrzlých Američanů. Pozval je do tepla. Dobrých lidí se kolem stolu vejde vždycky dost. Jenže netrvalo dlouho, a na dveře zaklepala i neméně zkřehlá hlídka německá.
Vincken zvládl to, s čím měli diplomaté a velvyslanci už hezkých pár let problémy. Kabáty hezky na věšák, flinty nechat v předsíni, zouvat se nemusíte.. pod podmínkou, že kdo bude střílet, nedostane ke krocanovi nádivku, se mu podařilo uchovat u jednoho stolu vánoční mír. Když nad ránem němečtí a američtí vojáci odcházeli, každý ke svým liniím, měli hodně o čem přemýšlet…
zdroj: War History Online, Meat Eater, BBC News, The Chaplain Kit, Legion
