Rudis, v množném čísle rudes, byl důležitý prvek v životě gladiátorů. Byl to dřevěný meč nebo hůl, která se používala při tréninku proti palusu, což byl prostý kůl, zatlučený do země. Rudis se používal i ve stínových soubojích mezi sparing partnery. Zdobenou variantu dřevěného meče s palmovými ratolestmi pak gladiátor mohl dostat, pokud zvítězil v boji.
Gladiátoři byli zotročení lidé, kteří prováděli rituální boj na život a na smrt pro pobavení přítomných Římanů. Klíčovou snahou každého gladiátora byla porazit protivníka bez toho, aniž by byl sám vážně raněn. Pořadatel, případně rozhodčí her, zvaný munerarius nebo editor, očekával, že budou gladiátoři bojovat podle určených pravidel. Boj byl neustálým rizikem okamžité smrti, smrtelné řezné nebo bodné rány, ztráty krve nebo možné následné infekce zranění.
Výjimečně byla součástí představení i divoká zvířata, která byla lovena a zabíjena před zraky diváků. V neposlední řadě docházelo v aréně na popravy lidí. Samotní gladiátoři byli ale muži, kteří čelili tváří v tvář hrozbě smrti a překonávali ji svou statečností, dovedností a zkušenostmi z boje.
Svoboda z otroctví
Když vyhrál gladiátor souboj, mohl za vítězství dostat palmové ratolesti a rudis jako gesto, symbolizující jeho svobodu. S tímto tokenem hrdosti, který rudis představoval, mohl čerstvě osvobozený gladiátor začít novou kariéru, třeba jako trenér budoucích bojovníků ve škole gladiátorů, zvané ludus. Mohl také sloužit jako rozhodčí během gladiátorských zápasů.
Někdy se vysloužilí gladiátoři, zvaní rudiarii, vraceli do arény k poslednímu boji. Například císař Tiberius uspořádal oslavné hry na počest svého děda Druse, během kterých přiměl vystoupit a bojovat vysloužilé gladiátory. K návratu měl pádný argument: každému zaplatil sto tisíc sesterciů. Mrtví si odměnu nevyzvednou, ale mnohým to za riziko stálo.
Římský básník Martial napsal o situaci, kdy se během vzájemného souboje dostali slavní gladiátoři Verus a Priscus do patové situace. Bojovali tak dlouho, až únavou nedokázali udržet své štíty, a později ani meče. Souboj neměl jasného vítěze, přesto oba dva obdrželi rudis a palmy od císaře Tita, jako odměnu za svou statečnost. Získali svobodu a Titus se díky tomuto gestu stal v očích lidí jedním z nejpopulárnějších římských císařů v historii.
Zápasy gladiátorů se řídily pravidly
Elitní gladiátoři na odpočinku byli nazýváni summa rudis. Nebyli již nadále otroky a odlišovali se tím, že nosili bílé tuniky s fialovými lemy, zvané clavi. Sloužili jako techničtí experti, kteří odpovídali za kvalitu odvedených výkonů. Měli na starosti zajišťovat, aby gladiátoři bojovali odhodlaně, s maximální dovedností a podle pravidel. Nosili obušky a biče, které používali k vytrestání za nelegální pohyby.
Summa rudis mohli zastavit probíhající hry, pokud byl jeden z gladiátorů příliš vážně raněn, přinutit gladiátory k dalšímu boji, případně odložit rozhodnutí na pořadatele her. Byli to v podstatě oficiální sudí gladiátorských zápasů. Někteří se pak rozhodli pokračovat v bojích v aréně a navázat na svou předchozí kariéru. Ve všech případech si mohli přijít na slušné jmění.
Nápis v turecké Ankaře údajně uvádí, že byl summa rudis jménem Aelius jedním ze skupiny slavných bývalých gladiátorů, kteří získali občanství hned v několika řeckých městech. Jiný vyrytý nápis z Dalmácie zase chválí jistého Thelonika, který byl jako tzv. retiarius plně osvobozen „štědrostí lidu“ a darováním meče rudis.
Pevná slova nebo jalové řeči?
Rudis si vysloužil i jedno přirovnání. Římští spisovatelé Cicero a Tacitus používali dřevěný meč rudis jako metaforu, když srovnávali pronášení řeči řečníkem během zasedání senátu s tím, když hovořil řečník, jehož řeč byla cvičná, případně ji považovali za méně důležitou. Takový případ oba popisovali tak, že řečník používá rudis namísto skutečného železného meče.
zdroj: Realm of History, Thought Co., Imperium Romanum, The Sydney Morning Herald
