Umíte postavit jaderný reaktor? Letadlo, které se skutečně vznese do vzduchu, nebo sestavit počítač? Pravda je taková, že většina z nás neumí ani opravit pračku, a netuší, jak funguje mobilní telefon. Snadno tak nastane situace, že se některé užitečné a komplexní technologie pomalu vytratí a stanou se zapomenutými. Není to nic nového, historie starověku nabízí spoustu příkladů technologií a postupů, které už neumíme zopakovat, protože jsme k nim ztratili ten správný recept.
Umění zabíjet
Válka vždy hnala pokrok technologie kupředu. Dobrým příkladem je sasánský (perský) Panjagan. Byl to samostříl, schopný vypustit pět projektilů (šípů) najednou. Taková opakovací kuše. Kolem 3. století n. l. to byl dost slušný výkon. Že tato zbraň zajistila převahu v nejedné zdánlivě předem ztracené bitvě, víme od Peršanů i jejich protivníků. Jen nevíme, jak tuhle hračku vlastně skládali dohromady.
A pak je tu samozřejmě řecký oheň. Za receptem na starověký napalm stál šílený fénický vynálezce Kalinikos, ale recepturu si nakonec odnesl čas. V byzantské říši byli schopni pár staletí s touhle starověkou zbraní hromadného ničení udržovat kontrolu nad mořem a nepokojnými regiony, ale nakonec je položila vlastní starost o monopol. Hořlavou substanci, speciální nádrž, hnací měchy i trubici tohoto plamenometu vyráběli různí lidé, takže nikdo neznal celé know-how. Proto se patent výroby ohně (uhasitelného nikoliv vodou, ale jen močí a octem) po létech ztratil.
Tajemství oceli
Sloup vysoký 7 metrů, vyrobený z železa, nevypadá jako extrém dovednosti. Háček je v tom, že tenhle exemplář vznikl v Indii za panování krále Chandragupty II., řekněme před 1700 lety, a od té doby nerezaví. A vzhledem k tomu, že nás koroze železných konstrukcí momentálně přijde na 2 205 miliard dolarů ročně globálně (protože musíme staré prvky nahrazovat novými), tajemství výroby nerezavějícího železa by se celkem hodilo.
Podobnou hříčkou je i pravá damascénská ocel. Nevznikla v Damašku, tam se jen ve velkém prodávala. Její domovinou byla Srí Lanka (a zase ta Indie). Ohebná, tvrdá, super-odolná. Proto se tajemství výrobního postupu předávalo jen z otce na syna. Přestože se nakonec pár věci znalých kovářů usídlilo v Persii a Turecku, jejich poselství do současnosti nepřežilo. Od 13. století tak umíme originál jen napodobit, vyrábět jeho upravené verze. Ale nevíme, jak to dokázali oni.
Zapomenutá medicína
Zástupcem další kategorie je Nepenthe, zvaná Droga zapomnění. Směs bylin, tišící a tlumivá. Po její konzumaci si pacient vesele prozpěvoval i při amputaci vlastní nohy, a druhý den si zákrok nepamatoval. Takové narkotikum by se současným lékařům hodilo. Ale už nevíme, z jakých rostlinek se vyrábělo, přestože ho v Malé Asii za časů starého Řecka znal údajně každý adept medicíny. Droga zapomnění byla tak přirozená a dostupná, že se o ní nikdo zvlášť nerozepisoval, a proto byla po staletích zapomenuta. V historických pramenech se dochovala jen jako mýtus, o jehož existenci se dodnes diskutuje. A nebyla v tom sama.
Podobně unikátní byla i rostlinka Silphium. Zázračný všelék, přídavek do parfémů a také vynikající přírodní antikoncepce. Taky by se hodila, a nejen proto, že ji dříve císaři vyvažovali stříbrem. Opět ale netušíme, o jaký vzácný plevel se jednalo. Pravděpodobně už zanikl, anebo si po tomhle štěstí pořád šlapeme.
Hříčky stavitelství
Římský beton? Opus caementicium nás fascinuje tím, že se sám regeneruje a postupně zaceluje praskliny na svém povrchu. A taky „lapá“ atmosférický uhlík, takže je to super-ekologický stavební materiál, který přetrval bez větších obtíží 2000 let. Dnes už trochu tušíme, jak funguje, ale jak na to mohli přijít borci v tógách a sandálech, je záhada. Mezi užitečné technologie patří i řezání žulových balvanů, hezky rovně a do hladka. Jasně, že to dnes umíme, ale je to dost energeticky náročný proces. V libanonském Baalbeku, egyptské Sakkáře, etiopské Lalibele nebo japonské Asuce, to zvládali před tisíciletími, a zdá se, že bez větší námahy.
A drobná umělecká hříčka na závěr? Dvoubarevný (dichroický) Lykurgův pohár. Vymakaná sklenička na víno, která mění svou barvu podle dopadajícího světla. Nic zásadního, tohle už zvládneme s pomocí nanotechnologií. Jak to ale dokázali ve 4. století před naším letopočtem?
zdroj: Dr. Kaveh Farrokh, Gizmodo, Impact Nace, PubMed, BBC, All That’s Interesting, The British Museum
