Staří Římané na to šli nad očekávání chytře. Jejich „den“ trval zhruba 12 hodin, děj se co děj, a začínal s rozbřeskem, takže vcelku elegantně postihoval tu světlou část čtyřiadvacítky. Že v průběhu roku těch 12 hodin začínalo tu o něco později a pak zase dříve? Nikomu to nevadilo, žádná změna času. Je světlo – je den. Vymalováno. Hodin, vodních a přesýpacích, neměli tolik, aby jim na nějakém seřizování extra záleželo.
S nápadem na zimní a letní čas přišlo hned několik myslitelů: Benjamin Franklin, Národní shromáždění ve Španělsku, revolucionáři v rozvášněné Francii. Poprvé naostro to rozjeli v severo-kanadském městečku Port Arthur v roce 1908 a ve velkém se toho nápadu chytili Němci. To se psal rok 1916 a s nimi do toho šlo Rakousko-Uhersko a samozřejmě i my. Postupně se přidali i Britové a nakonec větší část Evropy.
Šetříme na všech frontách
Prvotní výhody ale byly jasné. Šlo o úsporu paliv, maziv, svíček, později elektřiny. Posun času totiž +/- kopíruje přirozený průběh denního světla. Když den v zimě začne „později“, nemusíte si svítit petrolejkou i na snídani. Když se jde dřív do postele, nesvítí se doma dlouho do noci. To samé platí pro plynové lampy, lucerny na ulicích, světla ve fabrikách. Úspora byla opravdu znát, měla význam. Změna času byla v různých státech opakovaně přijímána a rušena.
Většinou se zimní/letní zaváděl, když byla válka nebo nějaká krize. Třeba ropný propad v 70. letech nastartoval druhou velkou vlnu zavádění střídání času. Ne všude se ale tahle novinka ujala. V rovníkových státech, kde den i noc pořád trvá 12 hodin, význam nemá. Ani blíže k pólům to není vhodné: když máte půl roku polární noc, na nějaké té hodině vám nesejde.
Technicky funkční je změna času jen v mírném pásu. Docela míjí Afriku, nijak intenzivně ji neřeší ani Asie. Vlastně, dvě třetiny osídleného světa buď nikdy změnu času nezavedly anebo už od ní ustoupily. Proč, když je tak bezvadná? Dílem proto, že se postupně ty miliardové úspory ztenčily na milionové, a z nich pak šly do milionů na výdajích, na trable spojené se změnou času.
Když se z úspor stanou výdaje
I chlapíkovi, který dvakrát ročně vyleze na Big Ben, musíte něco nasypat do krmítka. A přetočit manuálně všechny hodiny v zemi? Je to fuška. Ještě že už víceméně všichni žijeme v moderním světě, kde se změna času řeší bleskově. Ale právě proto, že už žijeme vyspělou přítomností, pozbývá změna času svou dřívější smysluplnost. Nesvítíme svíčkami a petrolejkami, máme elektřinu a LED žárovky. A máme je úplně všude.
Dokážeme vyrobit z noční tmy jasné světlo dne, fabriky jedou na třísměnný provoz. Po silnicích už nedrkotají povozy a nestaráme se o to, jestli si mlékař nebo pošťák potřebuje přispat. V elektrárnách produkujeme (a všude jinde spotřebováváme) tolik energie, že už se v kolonce úspor změna času hezkých pár let neprojevuje.
Nulový dopad
Aktuálně to spočítali energetici v USA a všimli si, že stát Kalifornie ušetří přechodem 0,2 % elektřiny. Což je v rámci přiznané statistické chyby měření (1,5 %) neznatelné. Na celých USA to přetočení hodin „hodí“ 1,3 TWh. Tedy 0,03 % celoroční spotřeby. V praxi to znamená, že dosažená úspora padne ještě tentýž den. Přitom skoro dvacetinásobně by mohli uspořit tím, že by zrušili vánoční osvětlení.
Změna času některým rozhodí režim, spánek i zažívání. Ne náhodou vzrůstá první týden po změně času o 5 % počet infarktů, o 8 – 11 % nehodovost na silnicích (zvláště u chodců). A momentálně jsou tyhle přidružené ztráty natolik zatěžující, že úspornou změnu času do extrému prodražují. Možná je čas vrátit se k jednomu času – nebo to zase začít dělat jako staří Římané.
