Kiss vystoupili v Praze 13. 7. před vyprodanou O2 arenou v rámci jejich celosvětového End of The Road Tour. Bombastickou show jsme si nenechali ujít a dá se prohlásit, že splnila všechna očekávání. Zvuk byl výborný, nástroje se v hale vzájemně netříštily a muzikanti vypadali v plné síle. Bylo to skutečně naposledy, co jsme měli možnost vidět Kiss naživo? Když bylo turné v roce 2018 oznámené, záměr kapely byl možná jasný. I když kdo ví, u Kiss si člověk jistý být nemůže.
Gene Simmons se nechal slyšet, že chce odejít na vrcholu, a ne až daleko po něm, jako někteří jeho kolegové rockeři z branže. Vyhlášený egocentrik prostě nesnese pomyšlení, že by před diváky neodvedl dobrý výkon a v paměti i médiích by zůstala vzpomínka na to, že si staříci museli dát pauzu nebo hrát na židli.
Koncerty přerušil covid
Turné odstartovalo v lednu 2019 koncertem v kanadském Vancouveru a kapela s jeho zahájením spustila symbolický odpočet, který měl skončit s posledním odehraným koncertem a potvrdit definitivní konec Kiss. Jenže do turné zasáhla pandemie koronaviru, koncerty byly přeloženy a je docela dobře možné, že během těch dvou let přestávky členové kapely trochu změnili názor. Zlí jazykové si z jejich odcházení dělají legraci, ale věrní fanoušci doufají, že je vždy uvidí hrát ještě jednou.
„Alright Praha! You wanted the best, you got the best! The hottest band in the world, KISS!“ Tradiční oznámení, při kterém skalním fanouškům naskakuje husí kůže, ohlásilo příchod kapely na scénu. Koncert odpálila za podpory pyrotechnických efektů skladba Detroit Rock City. Chvíli trvalo, než se celkový zvuk ustálil, protože se hlavní vokál Paula Stanleyho lehce ztrácel v náporu kytar a bicích, ale technici nedostatek během chvíle napravili. Následovala pecka s chytlavým refrénem Shout It Out Loud, taktéž z kultovního alba Destroyer z roku 1976.
Třetí skladbou byla hitovka Deuce z úplně prvního alba Kiss, které vyšlo v roce 1974. Gene Simmons prý celou skladbu vymyslel během jedné jízdy autobusem a jakmile k ní ve studiu kapela přidala refrén, všichni věděli, že to bude stálice na celé roky. A tak se stalo.
Následoval „novější“ kousek War Machine (1982), který patří k tomu tvrdšímu, co večer zaznělo. Potom Kiss navázali s Heaven’s On Fire, která je jako stvořená pro pódiovou show a její text se věnuje tomu, že se Paul Stanley touží vášnivě pomilovat s překrásnou ženou… zatímco nebesa hoří.
Následovala pochodová I Love It Loud, během které Gene tradičně vyplivne ohnivou kouli, a po ní Say Yeah z alba Sonic Boom z roku 2009. Pak přišla na řadu klasika Cold Gin, další kousek z úplně první nahrávky kapely. Poté předvedl Tommy Thayer brilantní kytarové sólo, na které navázala legendární a chytlavá hitovka Lick It Up. Následně opět převzal pomyslné kormidlo Gene Simmons, když oznámil stálici Calling Dr. Love.
Příjemným překvapením byla skladba Tears Are Falling, která patřila z hlediska zvuku k tomu nejlepšímu, co Kiss ten večer zahráli. Neměnné tempo bicích během celé stopáže a nádech glam rockové nostalgie 80. let dělá z tohoto kousku poklad, který během živého vystoupení skutečně naplno zazáří a v davu fanoušků byla cítit jasná odezva.
Další v pořadí byla pecka Psycho Cirkus, otevírák stejnojmenného alba z roku 1998. Pak dostal osobní prostor bubeník Eric Singer, jehož sólo bylo naprosto famózní, navíc umocněné kamerami, které na něj míří ze všech stran a dokonale spolupracují s rytmem jeho soupravy. Po něm přišla skladba 100,000 Years, následovaná God Of Thunder, kompletně v režii Simmonse, který během psychedelického úvodu skladby shlížel na dav z vysoko vysunuté plošiny. Samozřejmostí je i jeho tradiční rituál s pliváním umělé krve.
Pak se dostala na řadu hitovka Love Gun, v jejímž úvodu se Paul Stanley přemístil nad hlavami stojících diváků doprostřed arény na menší pódium a umožnil fanouškům v zadních řadách podívat se na něj zblízka. Na místě zůstal i na milovanou I Was Made For Lovin‘ You, která ale zvukově lehce zanikala, alespoň v porovnání s ostatním zahraným materiálem. Potom došlo na poslední z nejstarších kusů, Black Diamond, po kterém se kapela rozloučila.
Samozřejmě symbolicky, protože téměř okamžitě následoval plánovaný přídavek. Ten zahájil Eric Singer, tentokrát za pianem, s baladickou skladbou Beth. Pak už se Kiss pustili do povinné hitovky Do You Love Me, během které se na stojící dav sesypaly gumové balóny. Encore set uzavřela hymna Rock and Roll All Nite, s hromadou vychrlených konfet a pořádnou podporou pyrotechniky. Poté nechala kapela burácet monstrózní závěr a koncert skutečně skončil.
Bylo to naposled?
Na definitivní loučení ale nedošlo. Kromě toho, že by takový závěr vrhl na crazy rockovou show v podání Kiss poněkud temný stín, členové kapely možná neřekli svoje ultimátní sbohem. Měli bychom jim to mít za zlé? Paul Stanley zpíval lépe, než na mnohých vystoupeních poslední dekády, a všichni vypadali ve skvělé formě. Rádi je uvidíme znovu, i když ohlásí každé další turné jako rozlučkové. Pověstný lišák Gene Simmons zkrátka ví, jak vyprodat haly do poslední židle. A pokud to bylo vážně naposled, pak s veškerou parádou.
zdroj: American Song Writer, Newtimes
