Buddhistické kláštery a v nich usídlení mniši řídí své životy podle předpisů, nazývaných Pātimokkha. To je buddhistický klášterní kód, který má zpravidla 227 článků. Podrobně ho popisuje publikace The Buddhist monastic code I: the Pātimokkha training rules z roku 1996. Tento kodex zásadně ovlivňuje projevy víry i životy oddaných mnichů. Z východu je to k nám daleko, takže si u nás řadu z těchto přikázání idealizujeme. Třeba buddhistické vegetariánství, vztah k majetku nebo pojetí pravdy. Přirozeně se jednotlivé kláštery liší svou náboženskou praxí a ne všude dodržují kodex doslova. Jak vypadá buddhismus natvrdo?
Říká se, že peníze nesmrdí. Buddhističtí mniši to nemají možnost zjistit, protože jejich praxe jim zapovídá kontakt s penězi. Nesmí se jich ani dotknout, natož je přijímat jako dar. Původně se tohle věroučné nařízení týkalo jen zlata a stříbra, ale postupně se vztáhlo i na bankovky. Jak žijí bez peněz? Nákupy za ně realizuje správce kláštera.
Žádná postel, parády ani pokušení
Buddhismus možná směřuje své mnichy k vnitřnímu míru, ale vyhlásil válku nábytku. Ostře se vyhraňuje proti luxusu movitého bytového vybavení, aby si kláštery zachovaly svou vnitřní čistotu. Vedlejším produktem je i nařízení, že mnich nemůže spát „na posteli se čtyřma nohama“. Je to prostě zbytečný komfort. Rákosová rohož nebo židle je v pořádku, ale klasická postel už nikoliv.
Žádné parfémy, náušnice, přívěšky a parádičky. To zní u asketických mnichů vcelku logicky. Móda se také omezuje na minimalistický design jedné plachty a vlasy jdou u noviců dolů až na lebku. Prostě nic, co by odvádělo pozornost od duchovního světa. Ale také žádné telefony, mobily, televize a rádia, žádné předměty, ke kterým se můžete cítit být připojení. A žádný zpěv, tanec a hudba. Pātimokkha je nekompromisní, ale je třeba dodat, že zrovna tím posledním se všude neřídí.
Sex neexistuje
Sexuální tužby jsou jednou z hlavních příčin utrpení. A to nemyslíme jen situaci, kdy si ho omylem skřípnete do nočního stolku. Říkal to Buddha a všichni sexuálně neukojení puberťáci mu dávají za pravdu. Mniši musí tělesným pokušením předcházet stejně totálně, jako obluzení alkoholem. S ženou nesmí být v jedné místnosti ani na chvíli o samotě. Sex je samozřejmě off-limits. Askeze se ale vztahuje i na to, že nesmí obejmout svou vlastní matku.
Co bude dnes k obědu?
Jako už tradičně, nic. Mniši přijímají potravu s úsvitem a západem slunce, přes poledne nejí. Osmnáctihodinový půst je normálka. A jídelníček? Ano, většina mnichů se svým stravováním řadí mezi lakto-vegetariány, takže mléko a sýry, máslo a tvaroh jsou pro ně ok. A maso? To je chyták! Kvůli své výživě nesmí zabíjet živé zvířata. Ale když někdo zvíře zabije pro ně, je to naprosto v pořádku. Buddhismus mnichům nezakazuje dát si bůček. Nemají zakázané maso, jen jeho zabíjení.
Ani rajčata nezasadí…
S neubližováním a nezabíjením všeho živého se pojí i další nepříjemnost obživy. Z buddhistických mnichů by mohli být vcelku dobří zemědělci, ale víra jim zapovídá orat a kopat v zemi. Mohli by tím totiž ublížit tvorečkům v půdě. Podle kodexu nesmí ani kácet stromy, trhat plevel nebo stříhat keře. Dokonce ani trhat ovoce, jen sbírat to, co spadne na zem. Průkopníky permakultury nebo eko-zahradničení z nich tedy nedělejme, jsou to nemakačenkové.
Intoxikanty (jedy) vás vzdalují realitě a přibližují hněvu, ignoranci, vedou k utrpení. Meditace vás přibližuje realitě. Co byste radši? Jasně, buddhističtí mniši mají utrum s alkoholem. Pozřít nesmí ani tolik, co by se vešlo do kapky rosy na stéblu trávy, a vyhýbat se přísně musí všem dalším návykovým látkám. Což komplikuje například léčbu nemocných. S realitou jsou ale mniši na štíru v dalším věroučném aspektu.
Mlčení znamená souhlas
Buddhismus jim totiž zakazuje „hovořit o lidech špatně“. I když je na vás někdo drobně zlý nebo se vás momentálně pokouší vyhladit, nemáte mu to mít za zlé. Což vede k tomu, že mniši nemohou spoustu reálných problémů našeho světa přímo pojmenovat, natož je řešit. A protože nesmí ani lhát, mlčí. I proto prosperují na území diktatur: neříkají nic proti vládě, nestěžují si, nepodněcují. Tím ale mohou legitimizovat utlačitele. Snaha o mír je tak trochu potlačováním reality.
Mnich musí žít „sám jako nosorožčí roh“ (nosorožci dvourozí nejsou v Indii a Nepálu v módě), nezávisle na okolí. Jenže ta nezávislost má svůj práh. Když nemůžete nic vlastnit, musíte vyžít z toho, co vám dají jiní. Jako milodar, almužnu. A přijímat můžete jen „střechu nad hlavou, jídlo a léky“. Že se z toho nedá vyžít? V roce 2018 proběhla napříč médii zpráva o epidemii obezity mnichů v Thajsku, překrmených brambůrky a limonádami. Darovanému koni na kalorie nehleď.
