Ke konci 19. století byste jen v Londýně, metropoli světové žurnalistiky, napočítali 52 hlavních deníků, kolem 200 magazínů a bezpočet občasných tiskovin a speciálních vydání. O čem jen mohou psát? To je prosté: největší senzací pro lačné čtenáře z každé společenské vrstvy vždy představovaly krváky z ulice. Jak uvádí Brittish Newspaper Archive, jen v roce 1881 vyšlo dohromady 9682 článků o vraždách. Když o sobě dal poprvé vědět Jack Rozparovač, novináře to velmi potěšilo.
Když noviny popustí uzdu fantazii
Popisování praktik šíleného řezníka z chudinské čtvrti White Chappel, včetně šťavnatých podrobností o vybrakovaných vnitřnostech lehkých žen, totiž skvěle zvedalo náklad. Což do jisté míry vznáší pochybnosti o tom, jestli Jack Rozparovač vůbec existoval, nebo si ho redaktoři jen vymysleli.
Zmiňované oběti vražd jsou pochopitelně reálné osoby, které byly brutálně zamordovány. Jenže to nebyli policejní vyšetřovatelé, kdo udělali tlustou čáru a řekli, že to začalo u Mary Ann Nichols a skončilo to Mary Jane Kelly. Jinými slovy, že obětí zvěrstev bylo jen pět. To byl nápad tisku, protože dohledatelné oficiální policejní zprávy legendárnímu vrahovi více obětí nepřipisují. A ony dopisy z pekla, které měl Jack Rozparovač poslat? To mohla být jen snaha odvést pozornost.
Zatraceně špatné místo pro život
K podobně bestiálním vraždám docházelo v téhle hříšné čtvrti dříve i později. A dost často u toho nechyběly břitvy, skalpely, chirurgické nebo řeznické nástroje. Policejní psychologové mají jasno: Žádný sériový vrah nezačne akcelerovat z 0 na 100 hned za začátku. Poněkud zvráceným způsobem se učí, zdokonaluje. A neumí přestat.
Takže ona kanonická pětka obětí by mohla být jen pomyslným vrcholem jeho práce, kterou započal mnohem dřív. Možná u Emmy Elizabeth Smith nebo Marthy Tabram. Prostitutek, které podlehly násilí o něco dříve. Jenže seznam ubodaných a zmrzačených prostitutek ve White Chappel by byl mnohem obsáhlejší. Publikace The Women of Whitechapel and Jack the Ripper z roku 1992 uvádí, že ve čtvrti jich bylo „zaměstnáno“ v 62 bordelech více než 1200, plus soukromnice.
Nevybíravým způsobům Jacka Rozparovače se blížilo usmrcení nejméně 11 obětí z doby před tím, než média vyhlásila hon za senzací. Dalších nejméně 7 zahynulo podobně poté, co už dal Jack Rozparovač údajně pokoj. Jen pro představu: Londýn byl tehdy dost divokým městem. Jak popisuje kniha The Decline of Theft and Violence in Victorian and Edwardian England, u soudu v Old Baily řešili 22 000 násilných trestných činů ročně. Vraždy tu nebyly nic až tak neobvyklého.
Chcete vyváznout? Dělejte to jako Jack!
Pokud náhodou nějaký mord ze msty nebo v záchvatu vzteku spácháte, nabízí vám rok 1888 geniální východisko k beztrestnosti. Postačí, když nebohou oběť zohavíte stejně, jak to popisují v každých večerních novinách. A vražda bude automaticky připsána na vrub nepolapitelného Rozparovače.
Což je možná zrovna případ Catherine Eddowes a Mary Jane Kelly, protože jsou zohavené skutečně „jako přes kopírák“ a podle dost metodického návodu. Nedostižnost sériového vraha by tím byla vysvětlena: někdo jeho práci vytrvale napodoboval, zatímco on byl dávno pryč. Ostatně, inspirace k nechutnostem tu bylo víc než dost.
V říjnu 1888 si totiž pozornost médií vysloužila tzv. Záhada z Whitehall, kterou detailně popisuje kniha The Murder Stories od Kristen Laurence. Tehdy neméně šílený zabiják uřezával ženám hlavy a nechával je jakoby zapomenuté na chodníku. A souběžně s ním pracoval v okolí Temže „Torso Killer“, který své oběti porcoval na kusy a zbavoval se jich v řece. Možnou souvislost mezi nimi a Jackem Rozparovačem nikdo neřešil. Ten nikdy nebyl dopaden. Protože možná ani neexistoval.
