Po květnu 1945 se rozdělené a poražené Německo začalo tvářit, že celý ten pokus o dobytí světa byl jen takovým nepovedeným večírkem pár fanatiků, za který už vlastně nikdo nemůže. Aby se tomu dalo uvěřit, spousta těžkých válečných zločinců se musela na čas ztratit. Uprchlí nacisté nalezli útočiště v Jižní Americe, ve státech jako Chile, Peru, Brazílie anebo Argentina, kde tehdy fungovaly dost vstřícné diktátorské režimy.
Tzv. Krysími linkami, s krytím bývalých gestapáckých organizací, rozvědek, nacistických zpravodajských sítí – ale také spojeneckých agentur – a s vydatným přispěním Itálie, Španělska a (trochu nečekaně) Vatikánu, zamířily přes oceán stovky nacistických pohlavárů. Změnili identitu a vizáž, ale jejich zločiny jim nikdo odpárat nedokázal. Pro některé si tedy spravedlnost musela přijít tam, zatímco jiní se s ní setkali až na věčnosti.
Poslední expres do Izraele
Jedničkou na seznamu byl Adolf Eichmann, šéfkonstruktér celé mašinérie vyhlazovacích táborů. Do Buenos Aires se dostal na přes janovský přístav, vybavený pasem Červeného kříže. A pak si našel práci v místní automobilce. Pro člověka, který měl na rukou krev dobře 6 milionů Židů, to byla dost nenápadná kariéra. Izraelská rozvědka Mossad si ale nechtěla tuhle velkou rybu nechat uplavat.
Komando profíků ho tedy unese, zdroguje a dopraví do Tel Avivu ke spravedlivému potrestání. Popraven byl poslední květnový den roku 1962. Po rozsudku zůstala hořkost na všech stranách. Trest přišel dost pozdě, mrtvým život nenavrátil a v konečném důsledku nevyrovnal tragédii Židů. Nacisté v emigraci ale pochopili, že to pro ně neskončilo.
Mengele nepotrestaný a spokojený
Anděl Smrti, Josef Mengele, také zmizel v Jižní Americe. Prošel si Argentinou, Uruguayí, pobýval v Paraguayi a nakonec skončil v Brazílii. Po celou dobu měnil identity, mizel a znovu se objevoval. Aby ne, na tohle zvíře převlečené za člověka měli spadeno všude. Psychopatický sadista, mučící zajatce a provádějící kruté experimenty na lidech, si klidný důchod vážně nezaslouží.
Pozemské spravedlnosti nicméně unikl. Jeho náhradní země ho k potrestání nikdy nevydaly, a tak tenhle zjev podle všeho umírá v roce 1979. Při koupání na pláži dostal infarkt. Jeho identitu se podařilo ověřit teprve o 6 let později.
Pod ochranou chilské vlády
To Walter Rauff se moc neskrýval. Kdo? Muž, jehož příspěvkem ke genocidě byl vynález mobilních plynových komor (navíc maskovaných za sanitní vozy). Na svědomí měl přes 100 000 lidí, ale i tak se usadil v Chile, pod vlastním jménem. Vypracoval se tu na post šéfmanažera odbytu továrny s krabími konzervami. Místní vláda v čele s Augustem Pinochetem mu dokonce zajistila ochranu. To, že se pokojně dožil roku 1984, je naprostým výsměchem pozůstalým.
O něco lépe to dopadlo s Franzem Stanglem. Ten se u nacistů prosadil programem Aktion T-4. „Projektu“, který zbavoval německou rasu méněcenných jedinců. Přestárlí, mentálně postižení, fyzicky nemocní. Těm všem dopřál ne zrovna dobrovolnou eutanázii. Zkušenosti s hromadným vražděním pak využil ve vyhlazovacích táborech, Sobiboru a Treblince.
Velmi skromné vyrovnání
Do Argentiny se dostal s pomocí přátel z církve. Skrýval se tu až do roku 1967, kdy byl vydán do NDR a odsouzen na doživotí. Což ale trvalo jen 4 roky, protože za mřížemi umřel. Další nacisté také unikali spravedlnosti: gestapák Priebke uprchl do Argentiny v roce 1949 a žil tu svobodně až do roku 1994, než byl zadržen. O Herberta Cukurse, autora masakru litevských Židů, se zase v roce 1965 postaralo komando Mossadu. Gustav Wagner, správce koncentračního tábora? Dva roky po svém zadržení spáchal sebevraždu. Čtyřicet let po válce.
Hitler, Himmler i Goebbels to už měli dávno za sebou. V Norimberském procesu bylo 24 obviněných. Padlo 12 trestů smrti, tři doživotí, 2 x 20 let a nějaké drobné. Účet, který svět vystavil Německu za druhou světovou válku, byl skutečně velmi skromný.
