Nejnebezpečnější profese v armádách napříč historií. Kdo je v největším ohrožení?

Před širší militarizací střelného prachu, dokud ještě hradby plnily svoji obrannou roli, byla likvidace obléhaného opevnění nepřítele úkolem pro sapéry. Vojenské horníky, stavitele a bořitele. Tahle profese byla pro muže vzrůstem malé, kteří se dokázali štolami, budovanými pod palbou nepřítele, podkopat pod těleso hradby, a způsobit její kolaps buď zapálením výdřevy, nebo prostým zhroucením. Šance, že budete zabiti čímkoliv, vrženým obránci hradeb, že zahynete při sesuvu, uhoříte, udusíte se nebo vás někdo vyrube, byla extrémní. A když nastoupila éra střelného prachu, který tihle minovčíci ukládali pod hradby? Jejich životnost se ještě snížila.

Pochodující terč

Pro některé specifické vojenské profese byla v minulosti úmrtnost typická. Nejohroženějším mužem římské legie nebyl její velitel, centurion nebo řadový voják, ale nositel standarty. Symbolu cti a slávy. Se zátěží desetikilové dekorace nemůžete pořádně bojovat, a přednostně si vás za cíl vybírají všichni ti šílení barbaři. Podobně nelehký osud měli i vlajkonoši v napoleonských válkách, pochodující kupředu s praporem v ruce. Byli dokonalým terčem.

Vysokou úmrtnost měli i Prachonoši nebo tzv. Prachové opičky. Většinou desetiletí mrštní chlapci, jejichž povinností bylo pohotově zásobovat kanóny explozivním materiálem. Enormní riziko zažívali i první „rytíři nebes“, piloti víceplošníků za I. světové války. Vylehčená konstrukce létajícího stroje nabízela minimální ochranu před ručními palnými zbraněmi, takže každý přelet nad zákopy fronty mohl být posledním.

Bez spojení není velení

Ještě před vynálezem polního telefonu zajišťovali předávání rozkazů, dost nevděčnou úlohu, tzv. pěší spojky. Znamenalo to zrychlený pohyb bez krytí v chaotickém prostoru bojiště, kde byli tito vojáci primárním cílem nepřátel. Pěší spojky si užily své během prvních zákopových bojů, kdy musely kličkovat mezi šrapnely a ostnatými dráty. A když to módy nastoupila technická telefonní novinka? Někdo nejprve musel rozvinout dráty, aby kontakt fungoval. Štafetu smrti tak od pěších spojek převzali spojaři, instalující spojení napříč bitevním polem. Prioritou nepřítele přitom zůstalo narušit spojení za každou cenu, takže po spojkách pálili i ty nejtěžší kusy z celé divize.

Dokud vás chce zabít jen nepřítel, máte ještě trochu šanci. Ale když se vás chtějí zabít i „vaši“? Prakticky v každé armádě fungovaly tzv. trestné oddíly, do nichž vás dostala vaše nekázeň, porušení subordinace, problémy s disciplínou anebo špatná nálada nadřízeného. Někdy to obnášelo jen čištění latrín, ale v sovětské armádě jste se jako člen štráfbatu (trestného pluku) stali univerzální jednotkou na odpis. Odminovat úsek tím, že jím necháte proběhnout trestné? Poslat je neozbrojené proti nepříteli, aby vlastními těly ucpali střílny bunkrů? Úmrtnost ve štráfbatech byla nad 80 %, protože o přežití provinilců nikdo nestál.

Lodě pro přepravu jako snadný cíl

Latinské Servus nullum caput habet znamená, že otrok nemá žádnou hlavu. A otroci, přikovaní k veslům římských galér, nebyli braní za nic víc, než živý motor lodi. Zabrat na pravoboku, veslovat do rytmu, pak trochu šrumce na palubě. Zapálená loď jde ke dnu. Bez veslařů se loď nehnula, ale v případě kolize se nikdo nenamáhal je zachraňovat.

Na římské galejníky si často vzpomenuli osudem zkroušení námořníci z lodí konvojů, přepravujících vojenský materiál. Byli na tom dost podobně. Jejich plavidlo nebylo žádným obrněným křižníkem, ale obyčejnou civilní nákladní lodí, upravenou pro přepravu armádního karga. Loď měla statut vojenského plavidla, tedy legálního cíle protivníka. Na její palubě se ale zhusta nenacházeli jen námořníci a vojáci, ale také civilní dobrovolníci. Možnosti obrany před ponorkami a letadly protivníka měli minimální, nehledě na to, že náklad v podpalubí byl dost často silně explozivní. A k tomu je tu zádrhel radiového ticha: i když jdete ke dnu, nemůžete volat o pomoc, protože byste mohli prozradit další lodě z konvoje. Válka se bez zásob, které vezete, neobejde. Ale jinak jste prostě na odpis.

Profese, které mají k nebi blíž

V moderních armádách si extrémní rizika pojíme obvykle se speciálními jednotkami, profesionálními údernými týmy. Z hlediska ztrát se ale tyto profese drží dost daleko v odstupu za piloty, pyrotechniky, řidiči vojenských nákladních vozů, polními mediky a vojenskými kaplany.

zdroj: Grunge, History, JSTOR, Smithsonian Magazine, Career Addict

Podobné články

Nejoblíbenější

Válka o Falklandy: 40 let po konfliktu je „speciální operace“ na ostrovech stále nezacelená rána

Vždy během května jsou Las Malvinas v Argentině v centru pozornosti. Válka o Falklandy je pro spoustu místních stále živým tématem.

Obnovitelné zdroje energie: je možné jimi ze 100 % zásobovat Zemi?

Nenaplnitelná utopie nebo budoucnost přežití lidstva? Mohou naší planetu ze 100 % zásobovat pouze obnovitelné zdroje energie?

Londýnská mapa veřejných toalet? Skrytý průvodce pro gaye

Nenápadný průvodce po veřejných toaletách města navedl "uvědomělého" čtenáře na ta správná diskrétní místa pro náhodnou schůzku.