V kalendáři stálo datum 16. listopadu 1938, když bolestný křik a řev přilákal lidi k pootevřeným dveřím jednopokojového uličního domku v anglickém Halifaxu. Scéna, která se opatrným divákům nabízela, byla opravdu divoká: dvě ženy uvnitř, Mary Gledhillová a Gertrude Wattsová, byly zbité do krve. Potrhané šaty, převrácený nábytek. Obě jsou ale naživu, už je křísí strážník. Co se tu stalo? Zrodil se Řezač z Halifaxu.
„Muž. Vysoký. Tlustý. S břitvou. Nožem. Kladivem. V botách s lesklou špičkou,“ vyráží přes sebe notně potlučené oběti. Zjevně jen včasný příchod lidí zabránil tomu, aby byly dočista zmasakrovány. A dál? Krvavá senzace, to vždycky zvyšuje náklad tisku. Takže jsou tu brzy novináři šestákových plátků, aby nebožačky vyzpovídali ze šťavnatých podrobností. Zítra si o zákeřném útoku přečte každý.
Bestie se vrací
Neklid v průmyslovém městečku trvá pět dní, než dojde k dalšímu útoku. Obětí je protentokrát Mary Suttclifová, a její popis dokonale sedí. Záhadný Řezač z Halifaxu, jak ponurý stín neznámého pachatele místní pokřtí, se pak nezastaví. Zhruba co každé dva dny následuje jeho další atak. Sexuální násilí, loupež? Ne, útočí převážně na ženy, surově je zbije, rozřeže jim šaty čepelí, uteče. Vždy pak zmizí jako pára nad hrncem.
Napadených je do konce měsíce tucet, a podobné případy hlásí Birmingham, Bradford, Manchester i Londýn. „Šílený magor morduje britské ženy a policie si zatím válí šunky,“ vře to v nespokojených koloniích dělnických baráků. Vznikají první Výbory veřejné bdělosti, Sbory ostrahy ulic a nejrůznější domobranné milice. Má to samozřejmě háček: většinu času se perou mezi sebou a maximálně tak naloží někomu naprosto nevinnému, kdo do jejich čtvrti nepatří.
Ve špatný čas na špatném místě
Zrovna to postihlo jistého Clifforda Ewanse, gentlemana, který uslyšel křik Hildy Lodgeové. I tu nejspíš někdo přepadl. Jenže dobrovolní strážci ulic s palicemi vidí cizáka, a hned mají jasno. Utloukli by ho na místě, nebýt policie. „Zákon ochraňuje vraha!“ ozývá se z davu, a brzy létají vzduchem i kameny. Halifax se před Vánoci stává hodně neklidným místem.
Stejně jako celá Anglie, která se utápí v masové hysterii. Ženy odmítají vycházet z domů. A dlužno dodat, že ani veřejností proklínaní komisaři ze Scotland Yardu pořád nemají jedinou stopu. Tedy, kromě dokonale detailního, byť trochu zmateného popisu. Proto se znovu vydají na začátek celého příběhu, a opětovně vyzpovídají dvě první oběti. A ano, trochu neeticky na ně zatlačí.
Přízrak, který se nedostavil
Gledhillová se sesype jako první. S Wattsovou se popraly spolu. Žádná dívčí strkanice, ale pořádná rvačka, jak to holky z předměstí umí. Příchod strážníka je vyděsil, musely si rychle něco vymyslet. Improvizovaly tím nejstupidnějším způsobem: „Já ne, to udělal někdo jiný.“ A zabralo to. O svém provinění budou moci přemýšlet tři měsíce v chládku.
S jistým tušením se proto komisaři vydávají za Suttclifovou. Ta byla do té doby napadena dokonce dvakrát. Jak se ukáže, i ona si celé napadení vymyslela. V novinách bylo víc než dost podrobností k tomu, aby útok mohla „zrekonstruovat“. Pozornost médií, které ji navíc připláceli za každý rozhovor, se jí moc líbila. A ta další napadení? To samé. Muži zákona rozdají 12 trestů za křivé svědectví.
Případ Řezač z Halifaxu se rozplynul jako mlha. Pachatel zločinů, které děsily Anglii, ve skutečnosti nikdy neexistoval.
