To, že kolem 50 % manželství dnes skončí krachem, a činí tak z každého takového svazku jednu velkou loterii, není úplně fenoménem naší doby. Sezdané páry si vzájemně lezly na nervy odnepaměti, jen jim byla společensky příhodná možnost rozluky upírána. A to hned z nejvyšších míst, od samotného Boha. Rozvod zkrátka nepřipadal v úvahu.
Když ono to nefunguje
Je celkem jedno, jakého vyznání jste byli, protože proti rozvodu manželství se rezolutně stavěly a staví všechny hlavní náboženské proudy. Takže podle Nového zákona to Ježíš viděl jasně: Je Boží vůle mít jednoho partnera na celý život. Aniž by tedy explicitně zmiňoval něco o zákazu homosexuálů, jen tak mezi námi. Právě proto při římsko-katolickém svatebním obřadu zaznívá: „Co Bůh spojil… a dokud nás smrt nerozdělí.“ Něco jako rozvod nepřipadalo v úvahu. Sňatek je prostě smlouva před/s Bohem, a toho popudlivého starce, dlícího kdesi na nebesích, přeci šidit nechcete.
V Evropě, která mimo jiné pro lidskou civilizaci vymyslela profesi právníků a advokátů, se díky tomu termínu „smlouva“ objevil zajímavý legislativní prostor, teoreticky umožňující lidem se z omezujících okolností manželství vymanit. Jak? Stejně jako dnes, když v krámu vracíte zakoupené zboží. Zneplatněním průvodní úmluvy, reklamací, protože boží garant nedodržel závazné podmínky. Když sňatek manželů „nemohl být konzumován“, tedy naplněn k úplné spokojenosti božího záměru. Typicky k plození dědiců.
Rozvod je dvousečná zbraň
Nejrůznější reformátoři sňatkových zvyklostí požívali v 15. století současně extrémní podpory mužů i žen (kteří si vzájemně lezli na nervy) a extrémní nevraživosti církve (která měla na sňatky monopol), nakonec úspěšně dosáhli možných vytáček tzv. přezkoumání platnosti uzavřeného manželství. Chlapi z toho měli prve ohromnou radost, protože mohli rázem zapudit své nehezké a neplodné manželky, které jim nepřinášely syny, pokud vůbec nějaké potomky. Jenže tím si sami naběhli na vidle.
Na nefunkční a nenaplněné manželství si totiž rázem mohly stěžovat i ženy. Minimálně ve Francii to možné bylo. Samy byly tou dobou z obliga, protože obhlídku svého panenství a potenciál plodnosti jim garantovala už předsvatební kontrola. Takže to byli muži, kteří museli před soudním tribunálem znalců dokázat, že na to mají. Zkouškou vlastní potence, tedy ve středověkém podání, že nejen nevisí, ale občas i pevně stojí.
Tak se na to podíváme!
V praxi to znamenalo nastoupit před zástup zasmušilých mužů, mezi nimiž byly zástupci komory lékařské, kněží i místní radní. A silou vůle jste si ho museli zvednout. Rukou ne – to by byla masturbace, což je těžký hřích. Nejde to? Lékař vám pomůže vlastní studenou rukou. Ani to asi není to pravé ořechové. Ostatně, podívat se zblízka na vaši výbavu půjde každý člen sboru, aby moudře pokýval hlavou a dloubl si. Takže nejspíš jako vítěz neodejdete. Můžete ještě zažádat o „Zkoušku před kongresem“.
To je to samé, akorát u toho máte kromě zástupců soudu i manželku. A musíte před nimi demonstrovat, komu z vás dvou se zrovna nedaří. Pokud se s vámi rozvést chce, moc vám to nejspíš neusnadní. Takže budete mít z ostudy kabát a k tomu veřejnou pověst impotenta. Protože pokud zastáváte veřejný úřad, je tohle líčení veřejné. Celé to bylo do krajnosti potupné, takže se tomu většinou každý rád vyhnul. Ostatně, dokud nás smrt nerozdělí… to ve středověku nikdy netrvalo věčnost.
