Alexandr Kovalev přežil v mrazivé Sibiři dva týdny, cyklista Robert Bogucki bloudil australskou pouští 40 dní a paní Zdena byla pod kořeny stromu u Telče uvězněna celých 8 hodin. Všechny tyto příběhy nás mocně zasáhly. Tihle trosečníci neměli moc na výběr (mohli teda radši sedět doma). Ale najde se i slušná řádka podivínů, kteří zpřetrhali svůj kontakt s civilizací zcela dobrovolně a odešli žít do naprosté izolace v pustině. Jak dlouho dokázali přežít v sevření přírody a nekonečné samoty?
Trochu času na přemýšlení
Richard Proenneke, vysloužilý mariňák a dělník technické obsluhy těžkých strojů, přežil v padesáti letech dost zásadní nehodu. Šplíchanec roztaveného olova ho málem připravil o zrak. A proto sám sobě položil otázku, jestli to poslední, co by v životě uviděl, měl být zrovna bagr. Chtěl si to pořádně rozmyslet. Vydal se do pustin Aljašky, postavil si tu srub a přežíval tu přemýšlením, lovem a přírodovědou dalších 33 let. V třiaosmdesáti se rozhodl, že půjde navštívit svého bratra, a cestu dlouhou pár stovek mil mrazivou divočinou přežil tenhle čilý důchodce ve zdraví.
Poustevník nebo poberta
To Christopher Knight byl z jiného, nespolečenského těsta. Nechtěl mluvit s lidmi, a tak se odstěhoval do lesů státu Maine, aby tu 27 let mlčel. Za tu dobu potkal jednoho rybáře a jednoho cyklistu (tomu dokonce řekl: „Ahoj“). Zdrojem jeho obživy se stalo vylupování turistických chat a vykrádání kempů. Takových „loupeží“ provedl během své izolace víc než 10 000. Bral si jen jídlo, oblečení a knihy. O nic jiného tenhle dobrovolný poustevník nestál. I tak se stal legendou, ikonou divočiny. Nechtěli jste vytlučené okno v chatě? Tak jste nechali na zápraží pár konzerv, jako pro lesní skřítky.
Jsme na celém světě sami?
Zprávy o nekontaktovaných kmenech domorodců bychom očekávali z hlubin jihoamerických pralesů. Možná tak ještě z Afriky. Ale Austrálie? Zdejší domorodí Aboridžinci si sice uchovávají svůj tradiční styl, jenže příběh Warlimpirrngy Tjapaltjarriho z kmene Pintupi se trochu liší. Když přišel v 50. letech někde u Kiwirrkurra na svět, jeho otec si byl existence vnější civilizace vědom. Jenže o ní členy své rodiny nespravil, než zemřel. Takže jeho potomci, včetně Warlimpirrngy, dál žili ve vyprahlé outback postaru. Bez oblečení, s pojídáním kořínků a lovením vačnatců bumerangem. Krása. Mysleli si, že jsou na světě sami. A pak, v roce 1984, narazili na první turisty. Což byl asi trochu šok.
Starověrci na cestách po Sibiři
Lykovovi byli římsko-katoličtí křesťané, což se v tradičně pravoslavném Rusku nikdy moc nenosilo. Dynamický vývoj doby jim přišel zvrácený, nesouhlasili s rudým socialismem, měli potíže se zákonem. A tak se v roce 1936 sbalili a vyrazili do Abakanského lesa. Šestičlenná rodina tu pak žila, v naprosté izolaci, dalších 42 let. V roce 1978 je zahlédla výprava geologů, ale protože jim v divočině vlastně nic nescházelo, rozhodli se tu setrvat. Půst nevýživně zamrzlé divočiny nakonec přežili jen dva.
Stálo to za to? Přišli o celou II. světovou válku, krizi mezi západním a východním blokem, přistání na Měsíci. Nic moc zásadního se jinak po dobu jejich izolace vlastně ani nestalo. Když totiž získáte určitý odstup od lidské civilizace, přijdou vám i docela zásadní věci a problémy jako banální prkotiny.
