Dobrovolné vyhnanství a izolace. Skuteční lidé, kteří zvolili život v divočině

Alexandr Kovalev přežil v mrazivé Sibiři dva týdny, cyklista Robert Bogucki bloudil australskou pouští 40 dní a paní Zdena byla pod kořeny stromu u Telče uvězněna celých 8 hodin. Všechny tyto příběhy nás mocně zasáhly. Tihle trosečníci neměli moc na výběr (mohli teda radši sedět doma). Ale najde se i slušná řádka podivínů, kteří zpřetrhali svůj kontakt s civilizací zcela dobrovolně a odešli žít do naprosté izolace v pustině. Jak dlouho dokázali přežít v sevření přírody a nekonečné samoty?

Trochu času na přemýšlení

Richard Proenneke, vysloužilý mariňák a dělník technické obsluhy těžkých strojů, přežil v padesáti letech dost zásadní nehodu. Šplíchanec roztaveného olova ho málem připravil o zrak. A proto sám sobě položil otázku, jestli to poslední, co by v životě uviděl, měl být zrovna bagr. Chtěl si to pořádně rozmyslet. Vydal se do pustin Aljašky, postavil si tu srub a přežíval tu přemýšlením, lovem a přírodovědou dalších 33 let. V třiaosmdesáti se rozhodl, že půjde navštívit svého bratra, a cestu dlouhou pár stovek mil mrazivou divočinou přežil tenhle čilý důchodce ve zdraví.

Poustevník nebo poberta

To Christopher Knight byl z jiného, nespolečenského těsta. Nechtěl mluvit s lidmi, a tak se odstěhoval do lesů státu Maine, aby tu 27 let mlčel. Za tu dobu potkal jednoho rybáře a jednoho cyklistu (tomu dokonce řekl: „Ahoj“). Zdrojem jeho obživy se stalo vylupování turistických chat a vykrádání kempů. Takových „loupeží“ provedl během své izolace víc než 10 000. Bral si jen jídlo, oblečení a knihy. O nic jiného tenhle dobrovolný poustevník nestál. I tak se stal legendou, ikonou divočiny. Nechtěli jste vytlučené okno v chatě?  Tak jste nechali na zápraží pár konzerv, jako pro lesní skřítky.

Jsme na celém světě sami?

Zprávy o nekontaktovaných kmenech domorodců bychom očekávali z hlubin jihoamerických pralesů. Možná tak ještě z Afriky. Ale Austrálie? Zdejší domorodí Aboridžinci si sice uchovávají svůj tradiční styl, jenže příběh Warlimpirrngy Tjapaltjarriho z kmene Pintupi se trochu liší. Když přišel v 50. letech někde u Kiwirrkurra na svět, jeho otec si byl existence vnější civilizace vědom. Jenže o ní členy své rodiny nespravil, než zemřel. Takže jeho potomci, včetně Warlimpirrngy, dál žili ve vyprahlé outback postaru. Bez oblečení, s pojídáním kořínků a lovením vačnatců bumerangem. Krása. Mysleli si, že jsou na světě sami. A pak, v roce 1984, narazili na první turisty. Což byl asi trochu šok.

Starověrci na cestách po Sibiři

Lykovovi byli římsko-katoličtí křesťané, což se v tradičně pravoslavném Rusku nikdy moc nenosilo. Dynamický vývoj doby jim přišel zvrácený, nesouhlasili s rudým socialismem, měli potíže se zákonem. A tak se v roce 1936 sbalili a vyrazili do Abakanského lesa. Šestičlenná rodina tu pak žila, v naprosté izolaci, dalších 42 let. V roce 1978 je zahlédla výprava geologů, ale protože jim v divočině vlastně nic nescházelo, rozhodli se tu setrvat. Půst nevýživně zamrzlé divočiny nakonec přežili jen dva.

Stálo to za to? Přišli o celou II. světovou válku, krizi mezi západním a východním blokem, přistání na Měsíci. Nic moc zásadního se jinak po dobu jejich izolace vlastně ani nestalo. Když totiž získáte určitý odstup od lidské civilizace, přijdou vám i docela zásadní věci a problémy jako banální prkotiny.

Podobné články

Nejoblíbenější

Megalodon: mytický vrcholný predátor mohl sežrat cokoli, co se mu dostalo do cesty

Gigantický vrcholný predátor v oceánu neměl soupeře. Co bylo příčinou jeho vyhynutí, když byl megalodon tak vysoko v potravním řetězci?

Římané budovali sochy svého největšího nepřítele. Co je k tomu vedlo?

Význam sochy dnes chápeme trochu jinak, zatímco Římané je považovali za symbol síly impéria. Ale proč zvěčňovat nepřítele?

Žralok jako hrozba. Jaká je šance, že vás napadne? Co dělat, když se to stane?

Žralok je na vrcholu potravního řetězce. Řídí se instinkty, ale někdy dělá chyby. Jaká je šance, že zaútočí? Jak se zachovat?