Šablonovitě vykreslené psychické poruchy a mentální postižení, kterého se opakovaně dopouští scénáristé, dobré věci zrovna neprospívají. Stereotypy filmových diagnóz dělají blázny nejen z diváků. Příkladem může být třeba amnézie, epizodická ztráta paměti, kterou po úrazu někdo oscarově prožívá. Pacient údajně vůbec neví, kdo vlastně je. V čem je háček?
Takhle vysoce selektivní disociativní amnézie je do krajnosti vzácným jevem. Tvoří stěží jen 1,5 % všech případů, spojených se ztrátou paměti. Mnohem častější je amnézie retrográdní, při které si pamatujete vlastně vše z minulosti, ale vypadne vám pár posledních desítek minut před úrazem. Nebo amnézie anterográdní, při níž si nejste schopni utvářet nové vzpomínky. Takže i když má 98,5 % klinických případů ztráty paměti má dočista jiný průběh, Hollywood nám servíruje „své“ podání.
Autismus je přeci tak roztomilý!
O autismu každý slyšel, ale jen málokdo ho skutečně na filmovém plátně viděl. Touto specifickou zvláštností z oblasti neurodiverzity je přitom zasaženo 1 % všech obyvatel planety Země a projevy tohoto syndromu jsou neskutečně pestré. Proto se o nich taky hovoří jako o Poruchách autistického spektra (PAS), ostře neohraničeném pásmu nejrůznějších symptomů.
S respektem, vše od nemluvných a oční kontakt neudržujících, přes asociály až po ty, co slintají na ubrousek a tapetují fekáliemi. Se spoustou mezistupňů. Z nějakého neznámého důvodu si ale filmaři vybrali pro ztvárnění této diagnózy tiché génie a zamlklé myslitele, křehké ekologické hvězdičky, roztržité puntičkáře a roztomile roztěkané vědátory. Tedy osoby s vysoce funkčním autismem, který tvoří něco kolem 20 % popsaných případů.
Skutečnost? Žádný Pan Monk nebo Rain Man, se kterým byste vyráželi do kasína, vám nejspíš doma nikdy nevyroste. A pochopení od okolí se také nedočkáte, když žijete se Sheldonem Cooperem. To musí být přece náramná zábava, ne? Je to podobné, jako kdyby byl každý beznohý automaticky považován za druhého Pistoriuse. Jenže většina beznohých vážně nikdy běhat nebude. Psychické poruchy prostě zábavné nejsou.
Psychopat = zabiják. Tak to máme rádi
Když nevíte, co se scénářem, dejte tam psychopata. Násilník, sériový vrah, šílený padouch. To je přece rolička jako střižená na míru, ne? Jenže pozor: diagnostikovaných psychopatů máme v populaci 1 % a osob s psychopatickými rysy osobnosti kolem 11 %. Znamená to snad, že žijeme ve společenství skrytých sadistických řezníků? Vůbec ne.
Psychopatie je jen relativně běžnou poruchou osobnosti, která se projevuje antisociálním chováním. V praxi například tím, že „psychopat“ klade důraz na své potřeby a nevnímá emoce ostatních jako prioritu, pokud mu to nepomáhá v naplnění vlastních potřeb. Současně jsou to lidé analytičtí, přemýšliví, plánující. A také odvážní, chladnokrevní, kteří umí přežít. Chvála jim.
Můžeme je chápat jako nositele pokroku a civilizace, ty nejstatečnější, nejspolehlivější a nejvytrvalejší. Špičkové chirurgy, kosmonauty, ředitele, vojevůdce, hrdiny. Vlastně, většina dopadených vrahů a násilníků není přímočarými psychopaty. Nemají jejich výdrž a odhodlání. Vykreslovat automaticky každého psychopata ve filmu jako zabijáka je prostě mimo realitu.
Do blázince s nimi
Ze 400 různých filmových rolí „psychopatů“ obstála před odborníky na výbornou jen jediná. Skutečně přesné zobrazení nabízí Anton Chigurh a jeho čistič z Tahle země není pro starý. Gratulace.
Mezi oblíbené psychické poruchy v seriálech patří také schizofrenie. Na tu Hollywood háže bobek zvysoka. Ano, je to jedna z nejméně pochopených a současně nejméně přesně zobrazovaných duševních obtíží. Ve filmu ji má každý vyšinutý podivín, ale studiem skutečných chorobopisů scénáristé moc času nestrávili. „Zavřete je někam, než nám ublíží,“ ale neplatí. Spíš si dřív ublíží sami. Skuteční pacienti se schizofrenií potřebují péči, porozumění a hlavně respekt. Nic z toho jim ale filmové zpracování jejich nemoci nepřibližuje.
