Původní jméno ostrůvku 18. století, Isla de los Alcatraces, tedy ostrov terejů, nezní ani trochu zlověstně. Přesto se stal Alcatraz brzy synonymem drsného kriminálu, z něhož obvykle není ven jiné cesty, než v pytli na mrtvoly. Vojenskou pevnost, která tu původně vznikla k ochraně sanfranciské zátoky, totiž vystřídalo nedobytné vězení. Nejprve vojenské, posléze civilní pro místní, a nakonec federální.
Končily tu ty nejhorší existence a sebranka z celých Spojených států amerických. Šílení vrazi, únosci, mafiáni a bankovní lupiči. Lidé, kterým byl trest smrti změněn na doživotí za mřížemi. Takže pokud jste se tu ocitli, nemohli jste čekat ani sebemenší stopu lidského zacházení. Od dozorců, o jejichž pochybeních se nikdo na pevnině dozvědět nemohl. Ani od spoluvězňů, kteří už neměli co ztratit.
Odměny? Jen když sekáte latinu
Platila tu jen čtyři pravidla: jídlo, ošacení, lékařská péče, střecha nad hlavou. Na nic jiného jste tu neměli nárok, nic jiného jste si nezasloužili. Nadstandard: dopisy (jen pokrevním příbuzným), knihy, noviny, polštář, obuv, vlastní hrnek, mýdlo, teplá voda, toaletní papír, jste si museli nejprve vydobýt vzorným chováním, hodnoceným pravidelně každý rok. Jedna strkanice na chodbě nebo neustlaná postel, a zadek si budete dalších 12 měsíců vytírat rukou.
Vlastní, protože pro počátečních 330 nedobrovolných hostů této instituce platilo přísné pravidlo samostatných cel. O rozměrech 2,74 x 1,52 metrů, tedy na čtyřech metrech čtverečních, jste pak trávili drtivou většinu dne. A to prosím v absolutní tichosti. Hluk se tu trestal jako závažné porušení vnitřních předpisů. Proto se tu komunikovalo ťukáním do trubek. A když byla nějaká nespokojenost se servisem?
Samotka vás napravila trvale
Zamíříte na samotku s třetinovou výměrou, bez kavalce, deky a oken, v úplně tmě, s nižšími příděly jídla, s kyblíkem místo záchodu. Po třech týdnech takové nápravy jste k nepoznání. Většině trestanců to jednou stačilo, takže byl Alcatraz ponořený do ticha na rozjímání jako v kostele. To platilo až do roku 1937, kdy bylo opatření jako nehumánní zrušeno.
S poválečnou „liberalizací“ souvisely první nebývalé výhody: hodina každý den strávená na vězeňském dvoře, právo na minimální vybavení (do té doby nesměli mít vězni žádné osobní předměty), povolení kouření, společná jídelna, obchod s hygienickým vybavením, koupitelným za federální známky. A první formy „zaměstnání ve výkonu trestu“.
Stereotyp vás dorazil
Pochopitelně, že tohle všechno bylo bonusem jen pro vyvolené a zasloužilé. Denní program? Budíček v pět ráno, úklid a rozcvička na celách. Snídaně se začíná podávat v 6:45, v 7:20 se hlásíte na pracovišti. I když se tu platilo směšných 5-12 centů na hodinu, byl o to extrémní zájem. Nabízel se tak vzácný kontakt s jinými lidmi, než dozorci.
V 11:40 oběd, v 16:25 večeře a odchod do cel. O půl desáté se zhasíná. Mimochodem jídlo prý nebylo – na tehdejší poměry ve věznicích – vůbec špatné. Nechybělo maso ani zelenina. Jen večeře byly vyloženě stereotypní a tři jídla se opakovala stále dokola. Stereotypem zaváněla i činnost, provozovaná v průměru 13x za den, ale někdy každých 30 minut. Sčítání vězňů. Jinak tu bylo o jakékoliv zpestření života nouze.
Nuda k zešílení
V tom byla hlavní ničivá síla Alcatrazu. Zabíjel nudou, nečinností, pasivitou, tichem, nedostatkem komunikace, naprostou izolací. Není jisté, kolik lidí „napravil“, ale počty vězňů, kteří skončili po pár letech v blázinci nebo si raději sáhli na život, jdou do stovek. Že si radši ukousnete pár prstů, abyste se podívali aspoň na chvilku na marodku a neshnili v cele? Nic tak neobvyklého.
Alcatraz měl pověst „slušného“ vězení, protože tu nedocházelo příliš často k násilí mezi vězni. Trestanci tu ale trpěli psychicky.
