Duševní poruchy se někdy mohou jevit jako banalita. Takové výkyvy nálad vás ale mohou dostat se až do blázince, což si vyzkoušel skladatel Robert Schumann. Co se dělo tam? Těžko říct, ale ven se už živý nedostal. Že by drastická léčba? Po pravidelné elektrošokové terapii se spisovatel Ernest Hemingway rozhodl raději pro méně stresující akci, sebevraždu brokovnicí. Depresemi trpící Wirginia Woolfová se po léčbě sama utopila. Společným jmenovatelem psychických obtíží tu byla bipolární porucha.
Navenek ji můžeme vidět jako extrémní výkyvy a střídání nálad. Od euforie, většinou doprovázené tvůrčím vzletem, až po nejčernější hlubiny depresí, kdy slavní nevstali, ani když potřebovali na toaletu. Rozhodně v tom nebyli sami. Maniodepresivní stavy můžeme vyčíst z dopisů skladatelů Ludwiga van Beethovena nebo Ference Liszta. U obou se střídaly fáze, kdy je obletovaly fanynky, zatímco jindy jen mouchy.
Víc než jen obyčejná deprese
Depresivní a sebevražedné sklony najdeme i v denících herečky Judy Garlandové, státníka Winstona Churchilla, politického teoretika Lva Trockého nebo spisovatele Charlese Dickense. Vincent Van Gogh? Klasický schizofrenik. Nikola Tesla? Obsedantně-kompulzivní chování: v životě se nedotkne vlasů, zvracel by. A na všechno sahá přes ubrousek. Takže za jeden oběd spotřebuje 18 kapesníků. Takový Adolf Hitler měl zase dost pravděpodobně Aspergerův syndrom.
Jméno modernistického malíře Edvarda Munche vám možná napoprvé nenaskočí, ale jeho nejslavnější obraz – Výkřik – určitě znáte. Inspirací pro něj byly jeho vlastní panické návaly chorobného strachu. Depresemi evidentně trpěl i americký pra-prezident Abraham Lincoln. Evidentně toho ve svém nitru schovával hodně, co nesmělo vyjít na světlo.
Autista s přesahem do umění
Sochař, malíř, básník. A hlavně člověk s neuvěřitelným smyslem pro detail. Michelangelo Buonarroti se díky tomu stal symbolem renesančního vše-umělce. Méně se už ale ví o tom, že jeho soustředěnost vycházela z mnohem méně lichotivější poruchy. Byl autistou, člověkem s vlastním pojetím reality. Vysoce funkčním, řekněme. Ale od blázince pro duševně choré, ve kterém by dlouho nepřežil, ho vlastně dělily jen včas rozpoznané záblesky geniality.
Pohádkář Hans Christian Andersen byl věčně nespokojený reptal, umanutý dyslektik a k tomu ještě asexuálně fungující pedofil. Nejspíš nikdo, po kom byste chtěli, aby vašim dětem četl před spaním. Charles Darwin? Od průkopníka evoluční biologie bychom očekávali nadšení z průzkumu terénu. Jenže tenhle velikán trpěl agorafobií. Pohyb mimo uzavřené prostory jej děsil a působil mu nevolnost.
Padající jablko i smrt hlady
Kdo to byl Kur Gödel? Řekněme, že kdybyste ho posadili do jednoho pokoje s Albertem Einsteinem, Gödel bude ten chytřejší. Tenhle matematik byl taková bedna, že mu až na lidi typu Einsteina rozuměl jen málokdo. Jenže Gödel k tomu všemu trpěl klamným stihomamem, bludy. Věřil, že po něm jdou a chtějí ho dostat. Kdo? To už neprozradil. Bál se otravy tak silně, že vyhladověl k smrti.
Vážně vám na té historce, jak někomu spadne na hlavu jablko a pak zazáří s myšlenkou gravitace, nepřijde nic divného? Isaac Newton si všímal zdánlivě nesmyslných věcí pořád. Zákony gravitace nebo podstata světla, teorie barev. Když k tomu přičtete jeho plachost a neschopnost komunikace, máme tu autistu, říznutého maniodepresivním schizofrenikem. To vám nejspíš v hodinách fyziky neřekli. Duševní poruchy nejsou mezi nadanými velikány historie nic neobvyklého.
