Stereotypní práce dospěláků v administrativě nebo v třísměnném provozu fabriky sice také není výhra, ale ani dětství nikdy nebylo žádný med. Jasně, děti si pořád hrají, ale hrou se pochopitelně učí. Osvojují si informace a znalosti, nové modely chování, převádí svou fantazii do praxe. Jenže to úplně pro zdravý vývoj nestačí. Kromě hrou naznačených rolí jsou tu totiž jiné úlohy, sociálně komplexní. Naprosto reálné. A na ty mi dospěláci, v úloze neomylných a vševědoucích rodičů, ke škodě svých ratolestí poslední dobou často zapomínáme. Jak nastartovat komplexní myšlení dětí?
Hrát si, ale ne zase tak moc
Alespoň tak to vidí psychologové a sociologové z jihokarolínské Dukeovy univerzity. A protentokrát je třeba těm vysokoškolským mudrlantům nejspíš dát trochu za pravdu. Protože tím, že dětem až příliš neupíráme jejich status dětí a neurčujeme jim jiné role, je připravujeme o šanci na hlubší osobnostní rozvoj. Do momentální bubliny univerzálního dětství totiž neproniknou i jiné vztahy a vazby, které ti trpaslíci vůči svému okolí mají.
Například? Váš biologický produkt by měl pochopitelně rozlišovat mezi snem a skutečností, tím, že reálně aspoň zatím není superhrdina nebo kosmonaut. A měl by také chápat, že v realitě není jen „dítě“, ale třeba ve vztahu k sourozencům také bratr/sestra. Že je něčí neteř, vnučka. Něčí přítel a kamarád. A třeba mimo rodinu to, že je něčí soused. Podružná maličkost? Vůbec ne.
Já jsem dítě, kdo je víc
Každá z těchto identit si totiž žádá trochu odlišného chování, i po praktické stránce. Osmdesátiletá babička prostě není stožár na šplhání za krk, prodavačce netykáme a jít se podívat se sousedem do sklepa na chlupaté štěňátko není šťastný nápad. Sourozenci jsou rovnocenní, máme jim pomáhat a chránit je. Kamarády máme rádi, ale chováme se k nim trochu jinak, než k vlastní rodině.
Akceptací toho, že jsme něčí synovec, přijímáme ideu širší rodiny, připouštíme a chápeme, že tu nejsme dočista sami – jen my. Dítě vlastně zastává spoustu rolí, jen si to včas uvědomit. Každá tahle identita má svůj vlastní šuplík přiměřeného chování, určité kulturně-společenské nastavení. A čím dřív se je dítě naučí rozpoznávat a jednat podle nich, tím lépe pochopí systém a pak bude samostatně zvládat třeba i složité úkoly. Třeba ty vyžadující logické myšlení.
Inkluzivní a komplexní myšlení
Protože dokáže přistupovat k problémům z různých hledisek a více úrovní. Univerzální dítě, entita, které nemá žádné společenské identity, nemusí nic. Proč taky, je jen dítě? A to je pro rodiče celý vesmír. Když se ale dítě naučí, že je syn/dcera, sourozenec? Pochopí třeba i to, proč si vlastně má uklidit hračky, zdravit na ulici sousedy a rozhlédnout se před tím, než vstoupí do vozovky. Samo se totiž učí pracovat se svou identitou. Začíná chápat, že chování přináší nějaké reakce okolí.
Tým Sarah Gaitherové zkoumal schopnosti šesti a sedmiletých dětí skutečně zevrubně, takže pochyb o závěrech práce jejího týmu mnoho nezbylo. Stejně, jako se děti nanečisto učí hrou, rozvíjí se jejich potenciál prakticky, zapracováním oněch identit, existenčních rolí. Je to cesta, jak jim zpřístupnit nové horizonty, otevřít obzor nového myšlení. Nikdo není ostrovem sám pro sebe, ani dítě. A nechat je napořád jako střed vesmíru, v jejich vlastní dětské bublině, v pořádku není.
