Mrtví už nemluví, což ale neznamená, že bychom se od nich nemohli něco zajímavého dozvědět. Analýza 143 tělesných pozůstatků z šestice historických hřbitovů ve staré dobré Anglii nám prozradila, jak na tom byla dříve obávaná rakovina. Zhoubná nemoc, kterou si intenzivně spojujeme s civilizačními stresy a současností, totiž nebyla dříve o nic vzácnější. Jen nebyla přímou příčinnou úmrtí dospělců, jako nyní. Jak na to badatelé z Cambridge vlastně přišli?
S pomocí výpočetní tomografie, nikoliv počítačové, jak zaznívá v pseudo-lékařských seriálech, zkráceně CT. Metody, která s pomocí záření umožňuje zobrazení tkání vnitřních orgánů. Jednoduše takový přesnější 3D rentgen. Fantasticky užitečná záležitost, když přijde na stanovení a podrobnější diagnózy různých poranění a chorob uvnitř lidského těla. Od roku 1979, kdy se za její objevení rozdávaly Nobelovy ceny, ji však používáme výhradně u pacientů živých. A přesně tohle teď udělali výzkumníci z univerzity v Cambridge jinak.
Rakovina je tu s námi odjakživa
Podívali se na zoubek, respektive páteř, dostupným ostatkům lidských těl, která sesbírali z morových jam a starých hřbitovů napříč Británií. S pomocí CT u nich pak mohli vystopovat metastázy rakovinného bujení v jádru jednotlivých obratlů. Obrázek, který uviděli, je hodně zaskočil. Donedávna jsme totiž byli schopni u koster rozpoznat rakovinu jen podle výrazných vnějších deformací na povrchu kostí, z čehož jsme nesprávně odtušili, že rakovina byla přítomna jen u 9-14 % středověké populace. Pohled dovnitř kostí s pomocí CT poupravil a zpřesnil náš původní dohad na 40-50 %.
Oněch 40-50 % je 3-4x více, než jsme předpokládali. A vlastně odpovídá tomu, co napříč lidskou populací vidíme dnes. Rakovina je tak s námi stále, v téměř nezměněném zastoupení. Na frak tím trochu dostávají pohádky o zdravém životním stylu, procesně neupravené stravě bez chemikálií, škodlivosti kouření a alkoholu, závadnosti čistého ovzduší. Všechny tyhle „faktory“ prostředí sice silně hýbají s tím, jestli a jakou rakovinu nakonec dostanete, ale v praxi nerozhodují o tom, jestli na ně umřete. Ve středověku se totiž na rakovinu moc neumíralo. Jak to?
Do třiceti nemáte čas umřít na nádor
Je to prosté: ve středověku se umíralo na úplavici, podvýživu a hlad; mor; bodné a řezné rány a s nimi spojené infekce a asi další milion akutních příčin. I když jste měli rakovinu ve svém těle, nežili jste většinou tak dlouho, aby se mohla plně rozvinout a přivést vás do záhuby. Pokud jste se ve středověké Anglii dožili svých prvních deseti let (ano, dětství bylo extrémně rizikové období), měli jste ty nejlepší vyhlídky na to, že se dožijete v maximálním průměru 31,3 let stáří.
To, že vám někde v plicích nebo kostech hlodá a bují rakovina, která vás pošle pod kytičky v padesáti, vám bylo úplně šumák. Protože jste se stejně nikdy takového požehnaného stáří nemohli dožít. To, že je dnes rakovina dominantní příčinou úmrtí, je vlastně paradoxem současné kvality života a artefaktem pokročilé zdravotní péče. Žijeme dnes v průměru 78,9 let, čímž dáváme rakovině, dříve nebo později přítomné ve 40-50 % z nás (stejně jako ve středověku), čas se plně rozvinout. Naši předci měli rakovinu stejně, jako my. Jen neměli dost času na ni zemřít.
