Od Mlčení Jehňátek, přes prvního Vetřelce až po Spalovače mrtvol. Hodnocení komunity Česko-Slovenské Filmové Databáze možná není úplně nejdirektivnější, ale odráží bezprostřední dojmy více než půl milionu uživatelů. Umíme určit nejděsivější horor?
U nás máme jasno
Z 10,69 milionů Čechů a 5,45 milionů našich slovenských bratranců je to víc než slušný vzorek pro solidní závěry. Ve své podstatě nesrovnatelně přesnější a demokratičtější, než všechny dosavadní „vědecké“ studie na téma, který horor je vlastně nejděsivější. Letos k zástupu takových přibyla další, silně diskutovaná.
Dá se na ní totiž dobře demonstrovat to, co výzkumníci, ženoucí se se za lacinou senzací, zase a znovu udělali špatně. Soustředili se totiž a) na silně omezený výběr filmové produkce, b) na shrnutí do stohodinového maratonu a c) metodou bylo měření srdečního tepu. Za d) výzkum probíhal jen na padesátce diváků.
Každý se bojí jinak
Strach je totiž komplexní emoce, doprovázená neurovegetativními projevy. Symptomem strachu může být husí kůže a zježené chlupy na zátylku, zblednutí/odkrvení tváře, zrychlené dýchání, strnulost či chvění, zvýšení krevního tlaku. Jenže ne u všech a vždy. Vlastně, strach se u každého projevuje individuálně, a ne vždy to poznáte jen podle srdečního tepu.
Primární podstatou strachu je, že je reakcí na hrozící nebezpečí. Je to v hlavě: když sedíte na gauči s přáteli, ten žádaný stav se projevit nemusí. Není to strach, jen zábava. Zůstává jen efekt náhodného „leknutí“ při šokových scénách, anebo znechucení během naturalistických záběrů.
Vidět tak jdou jen střípky skutečného strachu. S tím, že každý má trochu jinou náturu, a ne každého poděsí ženská vylézající ze studny. Něco jiného je být zděšen jednorázovou hororovou scénou, a sledovat čtyři dny nahodilou přehlídku hororů. Strašně rychle otupíte. První film v pořadí vás muže „lekat“ víc, než ten dvacátý.
Co tedy badatel Daniel Clifford vlastně zjistil? Že jeho pokusní diváci, kteří mu během maratonu náhodou nudou neusnuli, měli průměrný klidový puls 62 za minutu (asi nepatřili k nejzdravějším), 86 při sledování a 132 v nejvyšším extrému (to už je docela slušná infarktovka).
Žebříčky? Každý si může udělat vlastní
Nejděsivějším filmovým počinem má podle něj být film Sinister z roku 2012, následovaný Paranormal Activity a tak dál. Je to jeden velký bullshit. Není to zase tak dlouho, co tu byla jiná taková studie, a dávala kompletně odlišné výsledky. Tehdy mimochodem vyhrálo Děsivé dědictví (2018) a letošní šampion nebyl ani v první dvacítce.
Ani v jedné soutěži oblíbenosti (protože věda se tomu vážně říkat nedá) přitom nevzali v potaz dlouhodobé efekty. Třeba Psycho, hitchcockovská klasika, se pro svou zastaralost a černobílé provedení do výběrů nedostal. Přitom je to film, který prokazatelně komplikoval hygienu tisícům lidí: do sprchy se jim pak samotným ještě nechtělo.
Jen pro informaci, podle ČSFD je Sinister 145. nejlepší horor a Psycho šestý. Našim divákům jde evidentně o kvalitu, nikoli o senzaci. A to, že se něčeho „bojí“ už 60 let, má větší vypovídací hodnotu, než nějaká instantní děsovka.
